Ztráta biodiverzity a vymírání druhů: český profesor varuje před dopady na českou krajinu.

26.6.2019

Milionu druhů 🌍 hrozí vyhynutí. Varování přinesla zpráva Mezivládní vědecké platformy pro biodiverzitu a ekosystémové služby IPBES (obdoba klimatického IPCC).
„Honbu za penězi musíme nahradit honbou za přežití přírody,“ uvedl na tiskovém briefingu v Informačním centru OSN v Praze v návaznosti na zprávu jeden z jejích spoluautorů prof. Pavel Kindlmann z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky. Mimo jiné uvedl, že světová míra vymírání je nyní až stokrát vyšší, než činí průměr za posledních 10 milionů let, a že tyto ztráty jsou přímým důsledkem lidské činnosti. Zpráva je výsledkem práce 145 vedoucích a 310 přispívajících vědců čerpajících z desítek tisíc odborných článků a vlastního výzkumu.

Prof. Kindlmann při své přednášce


Prof. Kindlman se ve své přednášce zaměřil nejen na globální aspekty úbytku biodiverzity, ale i na specifika v Česku, včetně významu ochrany přírody v národních parcích a boje proti kůrovci. Oproti rozšířené interpretaci zdůraznil, že sucho v lesích nepanuje kvůli kůrovci, ale naopak, že sucho má za následek zvýšení jeho výskytu, protože významně oslabuje stromy a jejich schopnost se bránit.

„Kůrovec nezpůsobil sucho, sucho způsobilo kůrovce. (…) Mezi ním a stromem panuje neustálý boj. Kůrovec láká feromony další jedince, aby jich na strom bylo více. Strom kůrovce zalije pryskyřicí – pokud jí má dostatek. V suchu jí však dostatek nemá,“ řekl Kindlmann.

Nastínil tak přímou vztažnost mezi globálními klimatickými trendy a lokálními dopady na českou krajinu a život v ní. Za možný způsob boje proti kůrovci pak označil výsadbu smíšených lesů, které jsou vůči kůrovci odolnější, a smysluplné a promyšlené kácení, kterým lze gradaci kůrovcové nákazy zpomalit.

Mezi dalšími příčinami hromadného vymírání druhů uvedl rostoucí množství odpadů a mizení tzv. přirozených stanovišť, tedy oblastí, kde biologická společenstva existují ve složení odpovídajícím situaci neovlivněné člověkem. Taková území se v České republice nacházejí zejména v 1. zóně Národního parku Šumava. K jejich ztrátám dochází již od středověku, navýšení ztrátovosti však lze vypozorovat v období po roce 1948, kdy v tehdejším Československu docházelo ke scelování lánů, mizení remízků a mezí (Kindlmann).

Za účelem ochrany takových území se v současné době připravuje pokročilá zonace národního parku, která by ho rozdělila na oblasti s různými stupni povolené lidské činnosti. I přes příznivost takových opatření však zůstává na 32 cenných lokalit, které do 1. zóny NP nebyly navrženy. Za příklad prof. Kindlmann uvedl slatě u Horské Kvildy či louky na Zhůří.

Program OSN pro životní prostředí UN Environment v březnu vydal zprávu GEO6, která se se zprávou IPBES shoduje v otázce stabilizace rozkolísaného světového ekosystému. Řešení existují, nicméně si vyžádají transformativní snahy sociální, ekonomické i politické ze strany jak vlád, tak jednotlivců, jejich ochoty a přístupu k dosavadnímu modelu života na Zemi. Horské slatě, ochrana jejich jedinečných zvířecích druhů a obrana národních parků před kůrovcem se tak stávají lokálními aspekty globálních změn, jejichž průběh držíme kolektivně ve svých rukách.