OSN

Připomeňme si ve zkratce historické milníky, které v první polovině 40. let minulého století předznamenaly vznik Organizace spojených národů.

1941 – Deklarace podepsaná v paláci St. James v Londýně
Deklarace odsuzující zločiny páchané nacisty na okupovaných územích. 12. června 1941 ji v Londýně podepsali ji představitelé Velké Británie, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jihoafrické unie a exilových vlád Belgie, Československa, Řecka, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Polska, Jugoslávie a francouzský generál de Gaulle.

1941 – Atlantická charta
Dalším krokem na cestě k založení světové organizace byla Atlantická charta. 14. srpna 1941 byla podepsána prezidentem Rooseveltem a premiérem Churchillem po dramatickém jednání na palubě lodi. Foto: OSN

Jednání o Atlantické chartě, 14. srpna 1941. Zprava sedící premiér Churchill, prezident Roosevelt. Foto: OSN

1942 – Deklarace Spojených národů
26 států (mezi nimi i Československo) se rozhodlo podpořit Atlantickou chartu podpisem Deklarace Spojených národů. Repro: OSN

1943 – Moskevská a Teheránská konference
V říjnu 1943 vyzvaly Sovětský svaz, Velká Británie a Spojené státy společně s Čínou k vytvoření mezinárodní organizace, která bude pověřena zajišťováním mezinárodního míru a bezpečnosti. Společný cíl byl potvrzen o dva měsíce později v Teheránu.

Velká trojka v Teheránu. Zleva Stalin, Roosevelt, Churchill. Foto: Archiv OSN

1944-1945 – Konference v Dumbarton Oaks a Jaltská konference
V letovisku poblíž Washingtonu v srpnu 1944 se sešli nejvyšší představitelé Číny, USA a Velké Británie a dohodli se na cílech a zásadách činnosti budoucích Spojených národů. Po konferenci na Jaltě deklarovali představitelé USA, Velké Británie a Sovětského svazu Roosevelt, Churchill a Stalin rozhodnutí ustavit Organizaci spojených národů. Dohodli se také na systému hlasování v Radě bezpečnosti.  Foto: OSN

Reprezentanti Sovětského svazu, Spojeného království a Spojených států amerických se schází na konferenci o Bezpečnostní organizaci pro mír v poválečném světě. Foto: Archiv OSN

1945 – Konference v San Francisku 
V roce 1945 se v San Francisku sešli zástupci 50 zemí na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání a vypracovali Chartu OSN. Slavnostní akt podpisu proběhl 26. června. Mezi padesáti podpisy původně chyběl podpis Polska, které nebylo na konferenci zastoupeno. Podpis připojilo později, přesto je počítáno mezi 51 zakládajících členů OSN.

Dne 24. října Chartu podepsala a ratifikovala většina států včetně pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Vznikla Organizace spojených národů a tento den se stal symbolicky Dnem Spojených národů.

Československou delegaci vedl ministr zahraničí Jan Masaryk, členy byli Ján Papánek (člen 14členného koordinačního výboru, který formuloval znění Charty OSN, od léta 1945 zastupoval ČSR v OSN), Ernest Šturc, Josef Hanč, Vladimír S. Hurban, Bohuš Beneš, Ivan Kerno, Antonín Obrdlík, Mikuláš Mára, Václav Beneš a Vladimír Vochoč. Foto: OSN

Vše o OSN: Historie, struktura, financování

Vatikán není členem Organizace spojených národů, ale účastní se některých aktivit organizace.

A/ Dne 19. září 1991 informovalo Bělorusko OSN, že oficiální název v angličtině byl změněn z Belorussia na Belarus.
««

B/ Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie.
Bosna a Hercegovina byla za člena OSN přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/46/237 dne 22. května 1992.
««

C/ Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie.
Rezolucí A/RES/47/225 ze dne 8. dubna 1993 rozhodlo Valné shromáždění, že přijme za člena OSN stát, pro nějž má být pro všechny účely v OSN dočasně používán název „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“, a to až do vyřešení sporu o jeho jméno.
««

D/ Československo bylo od 24. října 1945 jedním ze zakládajících členů OSN. Dopisem z 10. prosince 1992 informoval jeho stálý zástupce generálního tajemníka, že k 31. prosinci 1992 přestává existovat Česká a Slovenská federativní republika a že Česká republika a Slovenská republika, jako nástupnické státy, žádají o členství v OSN. Rada bezpečnosti pak 8. ledna 1993 doporučila Valnému shromáždění přijetí České republiky za člena OSN. Česká republika se stala členem OSN 19. ledna 1993.
««

E/ Zairská republika informovala OSN, že dnem 17. května 1997 změnila svůj název na Demokratická republika Kongo.
««

F/ Egypt a Sýrie byly od 24. října 1945 zakládajícími členskými státy OSN. Po plebiscitu dne 21. února 1958 byla spojením Egypta a Sýrie ustavena Sjednocená arabská republika a pokračovala v členství jako jeden člen. Dne 13. října 1961 obnovila Sýrie svůj status nezávislého státu a samostatné členství v OSN. Dne 2. září 1971 změnila Sjednocená arabská republika název na Egyptská arabská republika.
««

G/ Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie.
Chorvatsko bylo za člena OSN přijato rezolucí Valného shromáždění A/RES/46/238 dne 22. května 1992.
««

H/ Dopisem z 20. ledna 1965 oznámila Indonésie své rozhodnutí zrušit „v tomto stadiu a za stávajících okolností“ své členství v OSN. Dne 19. září 1966 oznámila telegraficky, že „obnovuje plnou spolupráci s OSN a účast na jejích činnostech“. Valné shromáždění vzalo toto rozhodnutí na vědomí 28. září 1966 a jeho předseda vyzval indonéské představitele, aby zaujali svá místa ve shromáždění.
««

I/ Jemen byl přijat za člena OSN 30. září 1947 a Demokratický Jemen 14. prosince 1967. Od 22. května 1990, kdy došlo ke spojení obou zemí, jsou v OSN zastoupeny jako jeden člen pod názvem „Jemen“.
««

J/ Malajská federace vstoupila do OSN 17. září 1957. Dne 16. září 1963 změnila po přijetí do nové federace Singapuru, Sabahu a Sarawaku své jméno na Malajsie. Singapur se stal 9. srpna 1965 nezávislým státem a 21. září 1965 členem OSN.
««

K/ Německá spolková republika a Německá demokratická republika byly přijaty za členy OSN 18. září 1973. Připojením Německé demokratické republiky ke Spolkové republice Německo dne 3. října 1990 došlo ke sjednocení obou států do jednoho suverénního celku.
««

L/ Svaz sovětských socialistických republik byl od 24. října 1945 jedním ze zakládajících členských států OSN. V dopise z 24. prosince 1991 informoval prezident Ruské federace Boris Jelcin generálního tajemníka OSN, že Ruská federace pokračuje v členství v Radě bezpečnosti a všech dalších orgánech OSN a to s podporou všech 11 členských zemí Společenství nezávislých států.
««

M/ Československo bylo od 24. října 1945 jedním ze zakládajících členů OSN. Dopisem z 10. prosince 1992 informoval jeho stálý zástupce generálního tajemníka, že k 31. prosinci 1992 přestává existovat Česká a Slovenská federativní republika a že Česká republika a Slovenská republika, jako nástupnické státy, žádají o členství v OSN. Rada bezpečnosti pak 8. ledna 1993 doporučila Valnému shromáždění přijetí Slovenské republiky za člena OSN. Slovenská republika se stala členem OSN 19. ledna 1993.
««

N/ Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie.
Slovinsko bylo za člena OSN přijato rezolucí Valného shromáždění A/RES/46/236 dne 22. května 1992.
««

O/ Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie.
Svazová republika Jugoslávie byla za člena OSN přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/55/12 dne 1. listopadu 2000.
Dne 4. února 2003 přijalo ústavodárné Shromáždění Svazové republiky Jugoslávie Ústavu Srbska a Černé Hory. Název státu „Svazová republika Jugoslávie“ byl podle ní změněn na Srbsko a Černá Hora.
Dopisem ze dne 3. června 2006 informoval prezident Srbské republiky generálního tajemníka OSN, že po vyhlášení nezávislosti Černé Hory přejímá členství v OSN Srbská republika.
««

P/ Sýrie a Egypt byly od 24. října 1945 zakládajícími členskými státy OSN. Po plebiscitu 21. února 1958 byla spojením Egypta a Sýrie ustavena Sjednocená arabská republika a pokračovala v členství jako jeden člen. Dne 13. října 1961 obnovila Sýrie svůj status nezávislého státu a oddělené členství v OSN.
««

Q/ Tanganjika byla členem OSN od 14. prosince 1961 a Zanzibar od 16. prosince 1963. Dne 26. dubna 1964 ratifikovaly úmluvu o vytvoření svazu Tanganjiky a Zanzibaru a jako Sjednocená republika Tanganjiky a Zanzibaru pokračovaly v členství jako jeden člen. 1. listopadu 1964 změnila Sjednocená republika Tanganjiky a Zanzibaru jméno na Sjednocená republika Tanzanie.
««

R/ Socialistická federativní republika Jugoslávie byla zakládajícím členem OSN. K Chartě OSN připojila podpis 26. června 1945 a ratifikovala ji v říjnu 1945. Členským státem pak byla až do svého rozpadu a následného přijetí nových států: Bosny a Hercegoviny, Chorvatské republiky, Slovinské republiky, Bývalé jugoslávské republiky Makedonie a Svazové republiky Jugoslávie.
Svazová republika Jugoslávie byla za člena OSN přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/55/12 dne 1. listopadu 2000.
Dne 4. února 2003 přijalo ústavodárné Shromáždění Svazové republiky Jugoslávie Ústavu Srbska a Černé Hory. Název státu „Svazová republika Jugoslávie“ byl podle ní změněn na Srbsko a Černá Hora.
Dopisem ze dne 3. června 2006 informoval prezident Srbské republiky generálního tajemníka OSN, že po vyhlášení nezávislosti Černé Hory přejímá členství v OSN Srbská republika.
V Černé Hoře bylo dne 21. května 2006 uspořádáno referendum a na základě jeho výsledků byla 3. června deklarována nezávislost na Srbsku.
Za člena OSN byla Černá Hora přijata rezolucí Valného shromáždění A/RES/60/264 dne 28. června 2006.
««

Rada bezpečnosti (RB) má 15 členů.

Charta OSN určuje 5 z nich jako stálé, Valné shromáždění volí 10 dalších za členy nestálé na dvouleté období. Údaj v závorce za jmény států znamená rok, ve kterém ke dni 31. prosince vyprší jejich mandát.

Stálí členové:
 Čína,  Francie,  Ruská federace,  Spojené státy americké a  Velká Británie.

10 nestálých členů v roce 2020: 

Belgie (2020), Dominikánská republika (2020), Estonsko (2021), Indonésie (2020), Jihoafrická republika (2020), Německo (2020), Niger (2021), Svatý Vincenc a Grenadiny (2021), Tunisko (2021), Vietnam (2021).

Ekonomická a sociální rada (ECOSOC) má 54 členů. Volí je na tříleté období Valné shromáždění.

Složení ECOSOC v roce 2020:
(Funkční období končí 31. prosince roku, který je uveden v závorce za jménem země)

Angola (2021), Arménie (2021), Austrálie (2022), Bangladéš (2022), Bělorusko (2020), Benin (2022), Botswana (2022), Brazílie (2021), Černá hora (2022), Čína (2022), Egypt (2021), Ekvádor (2020), Etiopie (2021), Filipíny (2020), Finsko (2022), Francie (2020), Gabon (2022), Ghana (2020), Indie (2020), Írán (2021), Irsko (2020), Jamajka (2021), Japonsko (2020), Kanada (2021), Keňa (2021), Kolumbie (2022), Kongo (2022), Korejská republika (2022), Lotyšsko (2022), Lucembursko (2021), Malawi (2020), Mali (2021), Malta (2020), Maroko (2020), Mexiko (2020), Německo (2020), Nikaragua (2022), Nizozemsko (2021), Norsko (2022), Pákistán (2021), Panama (2022), Paraguay (2021), Ruská federace (2022), Salvátor (2020), Saúdská Arábie (2021), Spojené státy americké (2021), Súdán (2020), Španělsko (2020), Švýcarsko (2022), Thajsko (2022), Togo (2020), Turkmenistán (2021), Ukrajina (2021), Uruguay (2020)

Poručenská rada má 5 členů:

Čína, Francie, Rusko, Velká Británie a USA.

Poručenská rada formálně ukončila činnost 1. listopadu 1994, kdy se nezávislým státem a členem OSN stalo Palau, poslední území pod správou OSN. Rada se od té doby již neschází pravidelné, ale může zasednout v případě potřeby. O svolání může rozhodnout předseda nebo pokud si to vyžádá většina členů Poručenské rady, Valného shromáždění nebo Rady bezpečnosti.

Šéfem administrativy OSN je generální tajemník. K dispozici má personál mezinárodních úředníků. Ti jsou odpovědni generálnímu tajemníkovi, nikoli vládám států. Generální tajemník předkládá témata k projednání Valnému shromáždění nebo jinému orgánu OSN, upozorňuje Radu bezpečnosti na situace ohrožující mezinárodní bezpečnost, působí jako arbitr ve sporech mezi členskými státy a slouží jako mediátor mezinárodních vyjednávání. Generální tajemník nemůže jednat samostatně bez podpory a souhlasu členských států.

António Guterres

Devátý generální tajemník OSN António Guterres se ujal úřadu 1. ledna 2017.

Po zkušenostech s utrpením nejzranitelnějších lidí v uprchlických táborech a válečných oblastech je generální tajemník odhodlán soustředit své pracovní úsilí na otázky lidské důstojnosti a sloužit jako posel míru, stavitel mostů mezi lidmi a propagátor reforem a inovací.

Před zvolením do funkce generálního tajemníka působil António Guterres v letech 2005 – 2015 jako jako vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR). V čele jedné z nejdůležitějších světových humanitárních organizací stál v čase nejvážnějších uprchlických krizí za celá desetiletí. Konflikty v Sýrii a Iráku a krize v Jižním Súdánu, Středoafrické republice a Jemenu vedly k obrovskému znásobení aktivit UNHCR, protože počet vysídlených lidí následkem konfliktů a pronásledování narostl z 38 milionů v roce 2005 na 60 milionů v roce 2015.

Předtím, než začal pracovat v UNHCR, působil António Guterres víc než 20 let ve vládních a státních službách. V letech 1995 až 2002 byl předsedou portugalské vlády a během tohoto období se také intenzivně podílel na mezinárodním úsilí při řešní krize ve Východním Timoru.

Jako předseda Evropské rady stál na začátku tisíciletí v čele procesu přijetí Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost, a spolupředsedal prvnímu summitu EU-Afrika. V letech 1991 až 2002 byl členem portugalské Státni rady.

V roce 1976 byl António Guterres zvolen do portugalského parlamentu a jeho členem byl 17 let. Během této doby předsedal Parlamentnímu ýboru pro hospodářství, finance a plánování, později Parlamentnímu výboru pro územní správu, samosprávu a životní prostředí. Byl také předsedou poslaneckého klubu své strany.

V letech 1981 až 1983 byl António Guterres členem Parlamentního shromáždění Rady Evropy, kde předsedal Výboru pro migraci, uprchlíky a demografii.

Řadu let se António Guterres angažoval v Socialistické internacionále, celosvětové organizaci sociálnědemokratických stran. V letech 1992 až 1999 byl jejím místopředsedou, spolupředsedal Africkému výboru a později Výboru pro rozvoj. Předsedou byl od roku 1999 do poloviny roku 2005. Kromě toho také založil Portugalský výbor pro uprchlíky a Portugalskou asociaci spotřebitelů (DECO) a na začátku 70. let byl předsedou organizace Centro de Acção Social Universitário, která se věnovala rozvojovým projektům v chudých částech Lisabonu.

Atónio Guterres je členem Madridského klubu sdružujícího bývalé demokratické prezidenty a premiéry z celého světa.

António Guterres se narodil v roce 1949 a získal inženýrský titul na Instituto Superior Técnico. Hovoří portugalsky, anglicky, francouzsky a španělsky. Jeho manželkou je Catarina de Almeida Vaz Pintoová, současná náměstkyně primátora Lisabonu pro kulturu. Má dvě děti, nevlastního syna a tři vnoučata.

Oficiální stránky the Secretary-General

17 Cílů udržitelného rozvoje (SDGs) představují program rozvoje na následujících 15 let (2015 – 2030) a navazuje na úspěšnou agendu Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs). Cíle udržitelného rozvoje jsou výsledkem tříletého procesu vyjednávání, který začal na Konferenci OSN o udržitelném rozvoji v roce 2012 v Riu de Janeiro. Na formulaci SDGs se podílely všechny členské státy OSN, zástupci občanské společnosti, podnikatelské sféry, akademické obce i občané ze všech kontinentů. Agendu udržitelného rozvoje oficiálně schválil summit OSN 25. září 2015 v New Yorku v dokumentu Transforming our World: The 2030 Agenda for Sustainable Development (Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný rozvoj 2030), jehož součástí jsou i Cíle udržitelného rozvoje (SDGs).

Více podrobných informací, studijní materiály, akční manuály a mnoho dalších zdrojů na ústřední stránce OSN k SDGs 17 Goals to Transform Our World.

Níže odkazy na stahování ikon, publikací i filmů k SDGs v češtině.

Ke stažení:

Ikony SDGs

Skládačka Svět 2030

Publikace Svět, který chceme

Pexeso SDGs

Filmy o SDGs

Mezi nejdůležitější úspěchy Organizace spojených národů patří vytvoření uceleného souboru právních norem na ochranu lidských práv. Tento univerzální a mezinárodně uznávaný kodex mohou přijmout všechny národy a každý člověk se na něj může odvolávat. OSN definovala širokou škálu mezinárodně přijímaných práv, včetně práv ekonomických, sociálních a kulturních, občanských a politických, a zároveň vytvořila mechanismy zajišťující ochranu těchto práv a podporující vlády při jejich naplňování.

Základem souboru je Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv, které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948. V průběhu let byly tyto dokumenty rozšiřovány, takže dnes obsahují i ochranu žen, dětí, tělesně či duševně postižených, ochranu menšin, migrujících pracovníků a dalších ohrožených skupin. Tyto skupiny mají v současné době práva, která je chrání před nejrůznějšími formami diskriminace, jež byly po léta v mnoha společnostech považovány za běžné.

Práva byla rozšiřována díky přelomovým rozhodnutím Valného shromáždění, postupně byla prosazena jejich všeobecná platnost, nedělitelnost a soulad s rozvojem a demokratizací. Světová veřejnost byla prostřednictvím vzdělávacích kampaní vytrvale informována o svých nezcizitelných právech, školicí programy a technická pomoc OSN umožnily celé řadě států zlepšit soudní a trestní systémy. Systém monitorování dodržování lidských práv si získal značnou podporu a respekt ze strany členských států.

Vysoký komisař OSN pro lidská práva podporuje a koordinuje činnost OSN na ochranu a dodržování lidských práv po celém světě. Generální tajemník učinil z otázky lidských práv ústřední téma, které má spojovat práci organizace v klíčových oblastech míru a bezpečnosti, rozvoje, humanitární pomoci, ekonomické a sociální problematice. Téměř všechny orgány a specializované agentury OSN se dnes do určité míry podílí na ochraně lidských práv.

Mezi významné úspěchy OSN patří vytvoření mezinárodního právního řádu sestávajícího se z úmluv, smluv a standardů, které hrají klíčovou roli při podpoře světového míru a bezpečnosti i hospodářského a sociálního rozvoje. Mnohé ze smluv uzavřených z iniciativy OSN představují základ pro úpravu vztahů mezi státy. Přestože práce OSN v této oblasti denně ovlivňuje životy lidí na celém světě, není vždy náležitě doceňována.

Charta výslovně vyzývá OSN, aby pomohla při urovnávání mezinárodních sporů mírovými prostředky, včetně rozhodčího a soudního řízení (článek 33) a aby se zasazovala o rozvoj mezinárodního práva a jeho kodifikaci (článek 13). V průběhu uplynulých let OSN iniciovala přes 500 mnohostranných dohod, které se týkají širokého spektra společných zájmů více států a které jsou pro státy, jež je ratifikují, právně závazné.

V mnoha oblastech, které postupně nabývaly mezinárodních rozměrů, byla právní činnost OSN průkopnická. Mimo jiné stála v čele snah o zavedení právního rámce v oblastech, jako jsou ochrana životního prostředí, regulace pohybu migrujících pracovních sil, boj proti obchodu s drogami a potírání terorismu. Tato činnost pokračuje i nadále a mimo to získala organizace postupně ústřední roli v širším spektru témat, například v otázce lidských práv a mezinárodního humanitárního práva.

Organizace spojených národů poprvé koordinovala humanitární operace ve zdevastované Evropě po druhé světové válce, během níž bylo vysídleno obrovské množství lidí. Od té doby OSN pomáhá ve všech případech, kdy následky přírodních nebo člověkem zaviněných neštěstí přesahují schopnost zasažených států účinně reagovat. V současné době je tak OSN hlavním poskytovatelem nouzové i dlouhodobé pomoci, je katalyzátorem činnosti vlád a humanitárních organizací a hájí zájmy postižených lidí.

Každý rok jsou lidé nuceni opustit své domovy v důsledku různých konfliktů a přírodních pohrom. Jen v roce 2002 měly přírodní katastrofy na svědomí vysídlení 5,8 milionu lidí a 14,8 milionu nových uprchlíků. V roce 2003 zapříčinily smrt zhruba padesáti tisíc lidí a způsobily škody přesahující 60 miliard dolarů. Podle UNDP mají 94 procent přírodních pohrom na svědomí cyklony, záplavy, zemětřesení a sucha. Nezanedbatelnou roli sehrály rovněž vlny horka a lesní požáry. Podle zprávy UNDP z února 2004 pochází naprostá většina obětí (98,2 procenta) z rozvojových zemí. To jasně dokazuje, jak chudoba, populační tlaky a poškozování životního prostředí prohlubují utrpení lidí a rozsah škod.

Dvě koncepce: okamžitá pomoc a preventivní opatření

Tváří v tvář obnoveným konfliktům a rostoucímu počtu obětí i finančních škod rozvíjí OSN dva základní přístupy. Na jedné straně se snaží poskytnout obětem okamžitou pomoc, a to především prostřednictvím operačních orgánů, na straně druhé usiluje o zlepšení preventivních strategií, které by umožnily těmto krizím předcházet.

Co nejdříve po katastrofě se OSN a její agentury snaží do oblasti dopravit humanitární pomoc. Jen za rok 2002 vypsal Úřad pro koordinaci humanitární pomoci 24 meziresortních sbírek, jejichž prostřednictvím se podařilo získat více než 4,2 miliardy dolarů, jež pomohly 35 milionům lidí v osmnácti zemích a oblastech světa. Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky ročně poskytuje pomoc více než dvaceti milionům lidí. Světový potravinový program OSN každý rok zajistí výživu pro 110 milionů lidí.

Cílem prevence katastrof je minimalizace zranitelnosti jednotlivých společenství a řešení příčin katastrof souvisejících s lidskou činností. Agentury OSN kladou velký důraz na zavedení systémů včasného varování, jakožto prostředku krátkodobé prevence. Organizace OSN pro výživu a zemědělství monitoruje hrozící hladomory, Světová meteorologická organizace vypracovává předpovědi výskytu tropických cyklonů a monitoruje nebezpečí sucha, Rozvojový program OSN pomáhá ohroženým zemím vypracovat krizové plány a další opatření zvyšující míru jejich připravenosti.

Prevence konfliktů zahrnuje strategie jako preventivní diplomacie, preventivní odzbrojení a prosazování lidských práv. Dlouhodobé preventivní strategie řeší hlubší příčiny konfliktů. Zaměřují se na posílení bezpečnosti, hospodářského růstu, dobrého vládnutí a respektování lidských práv. Tyto metody jsou i nadále nejefektivnější ochranou před různými katastrofami, jak přírodními, tak zaviněnými lidmi.

Organizace spojených národů je nejvíce spojována s otázkami míru a bezpečnosti, ve skutečnosti ale proudí valná většina zdrojů OSN na podporu sociálního a ekonomického rozvoje. Tento závazek je také zakotven v Chartě OSN. Solidní životní úroveň všech lidí je ostatně základním předpokladem trvalého míru a bezpečnosti. Činnost OSN na podporu rozvoje má zásadní vliv na život milionů lidí na celém světě.

Mnoho hospodářských a sociálních změn, které se odehrály v posledních 50 letech, bylo výrazně ovlivněno činností OSN. Světová organizace definuje priority a cíle mezinárodní spolupráce v zájmu rozvoje a vytváření příznivého ekonomického prostředí.

Série Mezinárodních dekád OSN pro rozvoj, vyhlašovaných postupně od začátku 60. let, vedla ke stanovení různých cílů a vyzdvihování různých problémů v oblasti rozvoje, jejich smysl však zůstával shodný: mezinárodní společenství musí dospět ke snížení rozdílů mezi průmyslově vyspělými a rozvojovými zeměmi.

Od 90. let minulého století uspořádala OSN řadu mezinárodních konferencí, které se staly základnou pro formulování a prosazování klíčových cílů rozvoje. Z nich vzešla potřeba zahrnout do rozvojových programů i otázky postavení žen, lidská práva, trvale udržitelný rozvoj či ochranu životního prostředí. Nyní je pozornost upřena na uplatňování závazků z těchto konferencí.

Rozvojové cíle desetiletí

Na Summitu tisíciletí v roce 2000 přijaly členské země tzv. Rozvojové cíle tisíciletí, rozsáhlý plán, v jehož rámci byly stanoveny dílčí cíle, jejichž dosažitelnost je měřitelná. Cíle jsou specificky zaměřeny na tyto oblasti: vymýcení extrémní chudoby a hladu, dosažení základního všeobecného vzdělání pro všechny, podpora rovnosti pohlaví a zlepšení postavení žen, snížení dětské úmrtnosti, zlepšení zdravotní péče o matky, potírání AIDS, malárie a jiných infekčních nemocí, dosažení trvale udržitelného rozvoje a vytvoření globálního partnerství pro rozvoj.

Mezinárodní diskuse o hospodářských a sociálních otázkách jasně ukazují, že bohaté i chudé země sdílejí zájem na řešení problémů přesahujících hranice jednotlivých států. Otázka postavení uprchlíků, organizovaný zločin, AIDS nebo pašování drog jsou považovány za globální problémy, které vyžadují koordinovaný postup. Dlouhodobá chudoba a nezaměstnanost v jednom regionu má rychlý dopad i v jiných oblastech. Podobně se projevují i důsledky ekonomické globalizace: finanční nestabilita v jedné zemi se téměř okamžitě projeví na trzích mnoha jiných zemí.

Mezi státy rovněž sílí shoda v tom, že demokracie, lidská práva, přímá účast na rozhodování a lepší postavení žen podporují hospodářský a sociální rozvoj.

Udržování mezinárodního míru a bezpečnosti je jedním z hlavních úkolů Organizace spojených národů. OSN od svého vzniku již mnohokrát pomohla zabránit tomu, aby spory přerostly ve válečné konflikty, a přesvědčila znepřátelené strany, aby daly přednost jednacímu stolu před zbraněmi. Pokud již ozbrojený konflikt propukl, byla na místě, aby pomohla sjednat příměří a mír. Za šest desetiletí existence bylo s podporou OSN ukončeno množství konfliktů a válek, často prostřednictvím rozhodnutí Rady bezpečnosti, základního orgánu OSN pro otázky mezinárodního míru a bezpečnosti.

V průběhu 90. let minulého století, po skončení studené války, vznikla v oblasti globální bezpečnosti zcela nová situace: války mezi státy ustoupily a většina konfliktů vznikala uvnitř států. Počátkem 21. století se pak objevily nové globální hrozby. Útoky na Spojené státy z 11. září 2001 se staly zřetelnou demonstrací nástupu mezinárodního terorismu a následující události jen zvýšily obavy z šíření jaderných a dalších nekonvenčních zbraní.

Systém OSN okamžitě mobilizoval jednotlivé organizace, aby v příslušných oblastech své působnosti proti terorismu vystoupily. Rada bezpečnosti přijala 28. září 2001 v souladu s příslušnými články Charty OSN rezoluci proti financování terorismu, proti vytváření fondů za účelem podpory terorismu a požadující okamžité zmrazení mezinárodních finančních prostředků teroristických skupin. Zároveň zřídila protiteroristický výbor, který má na plnění rezoluce dohlížet.

Také OSN přizpůsobila a posílila své tradiční nástroje činnosti. Do mírových operací zapojila ve větší míře regionální organizace a větší pozornost věnuje obnově míru po skončení konfliktu. Občanské války nastolily složité otázky, jako například schopnost reakce mezinárodního společenství nebo problematiku ochrany civilního obyvatelstva.

V reakci na vnitrostátní konflikty iniciovala Rada bezpečnosti komplexní mírové operace. V Salvadoru, Guatemale, Kambodži či v Mosambiku sehrála OSN klíčovou roli při ukončení konfliktu a následném národním usmíření.

Jiné konflikty, například v Somálsku, Rwandě nebo v bývalé Jugoslávii, které se vyznačovaly etnickými spory a násilí, postavily mírovou činnost OSN do zcela nové situace. Rada bezpečnosti pak v letech 1995 až 1997 v důsledku problémů vyplývajících z těchto konfliktů neustavila žádnou novou mírovou operaci. Na konci 90. let se ale úloha OSN znovu ukázala jako velmi potřebná. Pokračující krize v Demokratické republice Kongo, Středoafrické republice, ve Východním Timoru, v Kosovu a v Sierra Leone vedly k ustavení pěti nových mírových operací OSN.

V roce 2000 byla dále ustavena Mise OSN v Etiopii a Eritrey (UNMEE) a Podpůrná mise OSN na Východním Timoru (UNMISET). V roce 2002 a v roce následujícím byla ustavena Mise OSN v Libérii (UNMIL).

Podmínky světového míru

Zkušenosti z posledních let přiměly OSN, aby se zaměřila především na budování míru, tedy na podporu struktur, které posilují mír. Ukázalo se, že trvalého míru je možné dosáhnout jedině podporou ekonomického rozvoje, sociální spravedlnosti, respektu vůči lidským právům, dobrých způsobů správy a vládnutí a podporou demokracie. Žádná jiná instituce nemá tolik zkušeností z oblasti multilaterálních vztahů, potřebnou kompetenci, koordinační schopnosti a netěší se takové nestrannosti jako OSN. Kromě Východního Timoru a Kosova, kde probíhala činnost na podporu budování míru v rámci širších misí, zřídila OSN podpůrné úřady pro udržování míru ve Středoafrické republice, Guiney-Bissau, v Libérii a Tádžikistánu.

V procesu posilování míru a bezpečnosti zastává důležitou úlohu nejen Rada bezpečnosti, ale také Valné shromáždění a generální tajemník. OSN se angažuje v oblasti prevence konfliktů, obnovy míru, udržování, vynucování a budování míru. Tyto činnosti se musí překrývat nebo probíhat současně, jinak jsou neúčinné.

V roce 2000 se v Miléniové deklaraci zavázalo tehdy všech 191 členských států Organizace spojených národů splnit do roku 2015 osm konkrétních cílů rozvoje. Celkově byla tato agenda velmi úspěšná (konkrétní výsledky). Na Rozvojové cíle tisíciletí naváže po roce 2015 17 Cílů udržitelného rozvoje (SDGs).

1. Vymýtit extrémní chudobu a hlad
– snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí (žijících z prostředků, které se rovnají, nebo jsou nižší než jeden dolar na den);
– snížit na polovinu počet lidí trpících hladem.

2. Zpřístupnit základní vzdělání všem
– zajistit, aby všechny děti (chlapci i dívky) absolvovaly plné základní vzdělání

3. Prosazovat rovnost pohlaví a posílit postavení žen
– do roku 2005 odstranit rozdíly v přístupu mužů a žen k základnímu a vyššímu vzdělání a do roku 2015 dosáhnout téhož na všech úrovních vzdělání

4. Snížit dětskou úmrtnost
– snížit o dvě třetiny míru úmrtnosti u dětí mladších 5 let

5. Zlepšit zdraví matek
– snížit o tři čtvrtiny míru úmrtnosti matek

6. Bojovat proti HIV/AIDS, malárii a dalším nemocem
– zastavit šíření HIV/AIDS a snižovat procento nově nakažených;
– zastavit šíření malárie a dalších závažných chorob a snížit míru jejich výskytu.

7. Zajistit trvalou udržitelnost životního prostředí
– začlenit principy trvale udržitelného rozvoje do národních politik a programů; zvrátit proces ubývání přírodních zdrojů;
– snížit na polovinu počet lidí, kteří nemají trvalý přístup k nezávadné pitné vodě;
– do roku 2020 dosáhnout výrazného zlepšení životních podmínek alespoň 100 milionů lidí přebývajících v chudinských čtvrtích na předměstí velkoměst (slumech).

8. Vytvořit globální partnerství pro rozvoj

– rozvíjet otevřený obchodní a finanční systém založený na pevných pravidlech, zajistit jeho předvídatelnost a nediskriminační charakter. To zahrnuje i dobré způsoby výkonu vlády a správy, rozvoj a snižování chudoby na úrovni států i na mezinárodní úrovni.
– zabývat se otázkou zvláštních potřeb nejméně rozvinutých zemí. To zahrnuje odstranění cel a kvót pro jejich export, rozsáhlé oddlužení vysoce zadlužených zemí a navýšení rozvojové pomoci zemím, které prokázaly svou odhodlanost řešit problém chudoby.
– zabývat se zvláštními potřebami vnitrozemských a malých ostrovních rozvojových zemí;
– prostřednictvím opatření na úrovni států i na mezinárodní úrovni komplexně přistupovat k problémům zadlužených zemí a vytvořit dlouhodobou perspektivu jejich řešení;
– ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit solidní pracovní příležitosti pro mladé;
– ve spolupráci s farmaceutickými společnostmi zajistit dostupnost základních léků v rozvojových zemích ;
– ve spolupráci se soukromým sektorem zajistit, aby všichni lidé mohli využívat přínosů nových technologií, zejména technologií informačních a komunikačních.