Na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice

18.8.2022

Martin Griffiths

Když na začátku srpna vyplula z ukrajinské Oděsy loď Razoni s nákladem více než 26 tisíc tun kukuřice pro světové trhy, stala se právem předmětem velké pozornosti. Její vyplutí bylo završením dlouhého vyjednávání mezi Ruskem, Tureckem, Ukrajinou a OSN. Poprvé od začátku války na Ukrajině tak mohl být obnoven vývoz ukrajinských plodin po moři, který přináší naději pro miliony lidí sužovaných rostoucími cenami a tenčícími se zásobami jídla.

Konflikty. Hlad. Klimatická krize. Sucho. Chudoba. Pandemie. Za více než 40 let humanitární práce si nepamatuji, že by byl svět tak zahlcený problémy. Právě teď potřebuje humanitární pomoc rekordních 303 milionů lidí.

Navzdory chmurnému obrazu se ale dál držím naděje. Za léta praxe jsem se přesvědčil, že konflikty a jiné krize sice přinášejí to nejhorší, ale zároveň v lidech probouzejí to nejlepší. I v temnotě zoufalství se objevují záblesky naděje. Od nových řešení zdánlivě neřešitelných problémů až po projevy štědrosti a laskavosti.

Naděje a solidarita jsou jádrem humanitární činnosti. Letošní Světový humanitární den chceme vyzdvihnout význam naděje. V bezútěšných situacích může být někdy tím jediným, co lidé mají.

Existuje rčení: „Na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice.“ Stejně tak potřebujeme celou vesnici, aby pomohla společnosti v krizi. Jako první vždy reaguje samotná společnost. Na pomoc poté přichází záchranný systém, firmy, nevládní organizace, agentury OSN, Červený kříž a Červený půlměsíc.

Každou hodinu a každý den organizuje naše humanitární „vesnice“ dodávky pomoci, poskytuje lidem peněžní pomoc, zřizuje mobilní kliniky a školy, zapojuje vodní čerpadla, přiváží jídlo a léky, poskytuje psychologickou pomoc a mnoho dalšího. Podporuje miliony lidí balancujících na hraně přežití.

V této naší vesnici pracují lidé jako je Zuhra Wardak, aktivistka za vzdělávání dívek, která se po převzetí moci Tálibánem vrátila do Afghánistánu, aby místním pomáhala. Andrij, řidič ukrajinské nevládní organizace Proliska, který riskuje vlastní život při evakuaci lidí z ostřelovaných oblastí. Nebo Amina Hadži Elmi, bojovnice za práva žen, která se rozhodla pomáhat ženám poté, co byla sama se svou rodinou vysídlena kvůli konfliktu v Somálsku.

Záblesky naděje vidíme i v širším měřítku. Uprostřed neutuchajícího násilí na Ukrajině vidíme tisíce dobrovolníků, kteří pomáhají lidem uvězněným ve válečné zóně i velkorysou pomoc sousedních zemí, které přijaly ukrajinské uprchlíky. Podobné sousedské solidarity jsme v nedávné minulosti byli svědky v Bangladéši, Kolumbii, Jordánsku nebo v Ugandě.

Můžeme se poučit i z dosaženého politického pokroku ve státech zmítaných brutální krizí, jako je Jemen, kde se daří držet příměří. V etiopském Tigraji se díky vytrvalému vyjednávání otevřela cesta pro konvoje s pomocí hladovějícím. Přijetí rezoluce Rady bezpečnosti 2642 umožňuje pokračovat v přeshraniční pomoci milionům lidí na severozápadě Sýrie. Lodě, které dopravují ukrajinskou úrodu do světa, přiváží naději alespoň některým z 345 milionů lidí, kteří v současnosti trpí nedostatkem jídla.

Světový humanitární den je uznáním všem, kteří neúnavně naplňují skutky slovo solidarita. Zachraňují životy v místech, na která svět příliš často zapomíná, a kde jsou rizika reálná. Jen v loňském roce bylo při poskytování pomoci napadeno 461 humanitárních pracovníků. 141 z nich bylo zabito.

Odvaha a přesvědčení humanitárních pracovníků, kteří se vždy snaží dostat k lidem i v těch nejhorších krizích, jsou inspirací, abychom se nikdy nevzdávali naděje. Připomeňme si ty, které jsme ztratili. A vzdejme hold všem, kteří pokračují v ušlechtilém poslání humanitární mise. Koneckonců, je k tomu zapotřebí celá vesnice.

Autor je zástupcem generálního tajemníka OSN pro humanitární záležitosti.
Článek vznikl u příležitosti Světového humanitárního dne (19. srpna).