Informační centrum OSN v Praze
United Nations Information Center in Prague

Projev u příležitosti předání Nobelovy ceny míru

Generální tajemník OSN Kofi Annan; Oslo, 10. prosince 2001

Dnes se v Afghánistánu narodí děvčátko. Jeho maminka je bude chovat, krmit, chlácholit a starat se o ně tak jako každá jiná maminka na celém světě. V těchto nejzákladnějších projevech lidské přirozenosti neexistují rozdíly. Narodit se v dnešním Afghánistánu však znamená narodit se v prostředí, které je několik staletí vzdáleno od prosperity, které se dnes jedna malá část lidstva může těšit. Znamená to narodit se v prostředí, které by mnoho z nás, sedících v této místnosti, považovalo za nelidské.

Mluvím o děvčátku v Afghánistánu, ale stejně tak bych mohl mluvit o malém chlapečkovi či děvčátku v Sierra Leone. Dnes není nikdo, kdo by o rozdílu mezi chudými a bohatými tohoto světa nevěděl. Nikdo dnes nemůže předstírat, že neví, jakou cenu si toto rozdělení žádá od těch, kdo jsou chudí a bez domova, ale kdo přitom mají stejné právo na lidskou důstojnost, základní svobody, bezpečnost, stravu a vzdělání jako každý z nás. Tato cena však nespočívá pouze na jejich bedrech. Nakonec ji neseme všichni, ať jsme ze severu či z jihu, bohatí či chudí, muži nebo ženy bez rozdílu rasy a náboženství.

Skutečné hranice dnes nejsou mezi národy, ale mezi těmi, kdo jsou mocní a kdo jsou bezmocní, mezi svobodnými a spoutanými, privilegovanými a ponižovanými. Žádné zdi nemohou v dnešním světě oddělovat krizi lidských a humanitárních práv v jedné části světa od krize národní bezpečnosti v části jiné.

Od vědců víme, že svět přírody je tak malý a vzájemně provázaný, že jedno zamávání motýlích křídel v Amazonském pralese může způsobit mocnou bouři na druhém konci zeměkoule. Tomuto principu se říká "efekt motýlího křídla". Dnes si uvědomujeme patrně více než kdy dříve, že svět lidské činnosti má také svůj "efekt motýlího křídla", v dobrém i ve zlém smyslu slova.

Do třetího tisíciletí jsme vstoupili hořící branou. Pokud po tragédii z 11. září vidíme lépe a vidíme dále, pak je to díky pochopení, že lidství je nedělitelné. Nové hrozby již nerozlišují rasy, národy a regiony. Nový pocit ohrožení vstoupil do mysli nás všech, bez ohledu na bohatství či postavení. Hluboké pochopení pout, kterými jsme spojeni "v bolesti i prosperitě" se zmocnilo nás všech, mladých i starých.

V prvních letech 21. století - které již zklamalo naděje upínané k představě, že vývoj směřující ke globální prosperitě je nevyhnutelný - nemůže již být tato nová realita přehlížena. Je nutno jí čelit.

V dějinách lidstva bylo dvacáté století snad ze všech nejkrvavější, poznamenané nesčetnými konflikty, nevýslovným utrpením a strašlivými zločiny. Skupiny lidí i celé národy se jeden vůči druhému znovu a znovu dopouštěly násilí, vedeny často iracionální nenávistí a podezíravostí nebo zaslepenou arogancí a touhou po moci a bohatství. V reakci na tyto pohromy se vedoucí představitelé světa v polovině tohoto století sešli, aby se pokusili o dosud bezprecedentní sjednocení všech národů světa.

Vzniklo fórum (Organizace spojených národů) dávající všem národům možnost spojit své síly a potvrdit tak důstojnost a jedinečnou hodnotu každého člověka a zajistit mír a rozvoj pro všechny. Na tomto fóru se mohou státy sjednotit s cílem posilovat právní řád, zajišťovat potřeby chudých, zabraňovat projevům lidské krutosti a nenasytnosti, chránit zdroje a krásy přírody, chránit rovná práva žen a mužů a zajišťovat bezpečnost budoucích generací.

Z 20. století jsme tak zdědili politické, vědecké i technologické prostředky k tomu, abychom vymítili chudobu, nevědomost a nemoci - stačí jen najít dostatek vůle k tomu, abychom je použili.

Jsem přesvědčen, že poslání OSN ve 21. století bude vedeno novým, hlubším vědomím posvátnosti a důstojnosti života bez ohledu na rasu a původ. To vyžaduje, abychom dokázali dohlédnout za hranice států a pod povrch národů a společenství. Musíme více než kdy dříve usilovat o zlepšení životních podmínek jednotlivců, kteří dávají státu či národu jeho pestrost a charakter. Musíme začít od té malé afghánské dívky a uvědomit si, že zachránit jediný život znamená zachránit celé lidstvo.

V průběhu uplynulých pěti let jsem často připomínal, že Charta Spojených národů začíná slovy: "My, lid ..." (We the Peoples). Často se však zapomíná na to, že toto "my, lid ..." sestává z jednotlivců, jejichž nárok na základní práva byl příliš často obětován domnělým zájmům státu či národa.

Genocida začíná vraždou jediného člověka kvůli tomu, čím je a nikoli za to, co udělal. Nechvalně známé etnické čistky začínají nevraživostí dvou sousedů. Chudoba začíná odepřením práva na vzdělání jedinému dítěti. To, co začíná jako pouhé neuhájení důstojnosti jediného života příliš často končí katastrofou pro celé národy.

V novém století musíme začít s pochopením, že mír nenáleží jen státům a národům, ale každému členovi těchto společenství. Svrchovanost států nesmí být užívána jako záminka pro hrubé porušování lidských práv. Mír musí být učiněn reálným a hmatatelným v každodenním životě každého jedince. O nastolení míru se musíme snažit především proto, že je nezbytným předpokladem důstojného a bezpečného života všech lidí.

Osobní práva jednotlivců nemají o nic menší význam pro emigranty a menšiny v Evropě a Americe, než pro ženy v Afghánistánu či Africe. Tato práva jsou nepostradatelná pro chudé i bohaté. Jsou nutná k nastolení bezpečnosti rozvojového i vyspělého světa.

Od této vize úlohy Spojených národů v příštím století se odvíjí tři klíčové priority pro budoucnost: odstranění chudoby, prevence konfliktu a podpora demokracie. Jedině ve světě bez chudoby mohou všichni lidé plně využít všech svých schopností. Jen za podmínky dodržování osobních práv je možné řešit názorové rozdíly mírovou cestou. Jen v demokratickém prostředí založeném na respektování různorodosti a dialogu může být umožněna osobní svoboda projevu, princip samosprávy a svoboda spolčování.

V průběhu svého působení ve funkci generálního tajemníka jsem se snažil prosazovat především zájmy lidí - počínaje prevencí konfliktů až po rozvoj lidských práv. Právě zabezpečení reálného a trvalého zlepšení životů jednotlivců, mužů a žen, je jediným měřítkem veškeré úpráce OSN.

V tomto duchu tedy skromně přijímám výroční Nobelovu cenu za mír. Ve stejný den před čtyřiceti lety, v roce 1961, byla cena poprvé udělena generálnímu tajemníkovi OSN. Tehdy byla cena udělena posmrtně, protože generální tajemník Dag Hammarskjöld mezitím již položil svůj život za mír ve Střední Africe. A ve stejný den v roce 1960 byla cena udělena prvnímu Afričanovi, Albertu Luthulimu, jednomu z prvních vůdců hnutí proti jihoafrickému apartheidu. Pro mne, který jsem o několik málo let později coby mladý Afričan začal pracovat pro Spojené národy, představovali tito dva muži vzor, který jsem se snažil při své práci po celý život následovat.

Toto ocenění nepatří pouze mně. Nestojím tu sám. Jménem všech mých kolegů ze všech složek Organizace spojených národů a ze všech koutů světa, kteří zasvětili své životy a v mnoha případech své životy i riskovali nebo ztratili ve jménu míru, jménem těchto všech děkuji členům Nobelova výboru za velikou poctu, které se nám dostalo. Má vlastní cesta ke službě ve Spojených národech byla umožněna obětavou pomocí mé rodiny a mnoha přátel ze všech kontinentů, z nichž mnozí dnes již nejsou mezi námi, kteří mě vedli a učili. Všem jim vzdávám hluboký dík.

Ve světě plném zbraní a válečných hrozeb plní Nobelův výbor roli stěžejního zastánce míru. Je smutné, že cena za mír je v tomto světě něčím zvláštním. V mnoha zemích existuje řada monumentů a válečných pomníků, bronzové památníky hrdinných bitev, vítězné oblouky. Neexistují však žádné promenády míru, žádný pantheon vítězství míru.

Existuje však Nobelova cena jakožto výraz naděje a odvahy s jedinečnou rezonancí a autoritou. Jedině pochopení toho, že každý jednotlivec má právo na mír, důstojnost a bezpečnost a praktické prosazení tohoto práva může dát Spojeným národům naději, že dostojí poctě, které se jim dnes dostává, a že naplní vizi svých zakladatelů. Toto je globální mírová mise, na které se každý den podílí všichni zaměstnanci OSN na celém světě.

Jen málo z nich je dnes s námi v tomto sále. Patří mezi ně například vojenský pozorovatel ze Senegalu, který pomáhá zajistit základní bezpečnost v Konžské demokratické republice, civilní policejní poradce z USA, který pomáhá zlepšit fungování právního řádu v Kosovu, pracovník UNICEF z Ekvádoru, který pomáhá zajišťovat práva nejzranitelnějších obyvatel Kolumbie a čínský pracovník Světového potravinového programu, který pomáhá nasytit obyvatele Severní Koreje.

Myšlenka, že jakýkoli národ má patent na pravdu, že na neduhy světa existuje jediná odpověď, a že na všechny lidské potřeby platí jen jediné řešení, způsobila nevýslovné škody v celé historii a zejména v posledním století. Dnes však i přes pokračující etnické konflikty po celém světě sílí vědomí, že lidská různorodost je zároveň reálným ospravedlněním potřeby dialogu i jeho základem.

Více než kdy dříve jsme si vědomi toho, že každý z nás si plně zaslouží respekt a důstojnost, jež jsou základem našeho společného lidství. Jsme si vědomi toho, že nás formovalo mnoho kultur, tradic a vzpomínek, a že vzájemný respekt nám umožňuje učit se jeden od druhého a od ostatních kultur a vzájemně se posilovat kombinováním cizích prvků s domácími.

V každé velké víře a tradici jsou přítomny tolerance a vzájemné pochopení. Například v Koránu se praví, že lidé byli stvořeni jako "z jediného muže a ženy a rozrostli se pak do národů a kmenů, aby se navzájem mohli poznat". Konfucius nabádal své přívržence: "Když dobro ve státě získá navrch, mluvte a jednejte směle. Když stát ztratí správnou cestu, jednejte směle a mluvte mírně." V židovské tradici je imperativ "miluj bližního svého" považován za základ celé Tóry.

Tato myšlenka se odráží i v křesťanských evangeliích, které nás kromě toho rovněž učí milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás perzekuují. Hinduisté se učí, že "pravda je jediná a moudří jí nazývají různými jmény." A v buddhistické tradici jsou lidé vedeni k tomu, aby ve všech oblastech života jednali na základě soucítění.

Každý z nás má právo být hrdý na svou víru a dědictví. Představa, že to, co je naše, musí být v konfliktu s tím, co je někoho jiného, je však falešná a nebezpečná. Vedla jen k nepřestávajícím svárům a konfliktům a k tomu, že se lidé dopustili těch nejhorších zločinů ve jménu vyšší síly.

Nemusí tomu tak být. Lidé různých náboženských tradic a kultur žijí bok po boku téměř ve všech částech světa a ve většině z nás se překrývají různé identity, které nás spojují s nejrůznějšími skupinami. Můžeme se mít navzájem rádi takoví, jací jsme, a nemusíme se nenávidět za to, čím nebo kým nejsme. Můžeme se rozvíjet v rámci vlastní tradice a zároveň se učit od druhých a respektovat to, co učí.

To se však nemůže podařit bez svobody vyznání, projevu, shromažďování a základní rovnosti před zákonem. Uplynulé století nás dokonce poučilo, že všude tam, kde byla důstojnost jedince pošlapávána či ohrožována, kde bylo lidem upíráno základní právo zvolit si svou vládu a právo pravidelně jí měnit, příliš často vznikaly konflikty, které postihovaly především civilní osoby, zkracovaly jejich životy a ničily celá společenství.

Překážky demokracie mají jen málo dočinění s kulturou či náboženstvím, ale daleko více s touhou vládnoucích elit udržet si moc za každou cenu. Tento jev není ani nový, ani není omezen na jednu konkrétní část světa. Lidé všech kultur dokáží ocenit svobodu volby a pociťují potřebu podílet se na rozhodnutích, která ovlivňují jejich život.

Spojené národy, jejichž členská základna dnes zahrnuje téměř všechny státy světa, jsou založeny na zásadě všelidské rovnosti. Ze všech současných organizací se nejvíce blíží reprezentativní organizaci, která zastupuje zájmy všech států a lidí. Prostřednictvím tohoto univerzálního a nezastupitelného nástroje lidského pokroku mohou státy prosazovat zájmy svých občanů skrze identifikování společných zájmů a jejich naplňování. Není pochyb, že právě proto Nobelův výbor říká, že "při příležitosti stého výročí své existence prohlašuje, že jediná cesta ke globálnímu míru a spolupráci vede přes Spojené národy".

Jsem přesvědčen, že Výbor si je vědom i toho, že dnešní doba globálních výzev nedává jinou možnost než spolupráci na globální úrovni. Když státy podkopávají zákonnost a porušují práva svých jednotlivých občanů, stávají se hrozbou nejen pro své vlastní obyvatele, ale i pro své sousedy a dokonce i pro celý svět. Potřebujeme dnes lepší správu - legitimní, demokratické vládnutí, které by dalo každému jednotlivci možnost pokojně žít a každému státu možnost prosperovat.

Jistě si vybavujete, že jsem svůj projev začal zmínkou o děvčátku, které se dnes narodilo v Afghánistánu. I když její matka učiní vše co může, aby jí ochránila a uživila, s pravděpodobností jedna ku čtyřem se děvčátko nedožije svých pátých narozenin. To, jestli se jí to podaří, je jen jednou ze zkoušek naší společné lidskosti, naší víry v individuální zodpovědnost za bližní. Právě tato zkouška je však jedinou, na které záleží.

Pamatujte si to děvčátko. Pak se naše širší cíle - boj s chudobou, předcházení konfliktům či léčení nemocí - nebudou jevit jako vzdálené či nedosažitelné. Budou se dokonce jevit jako blízké a velice dosažitelné, jak by se jevit měly. Pod povrchem států a národů, myšlenek a jazyků totiž existují osudy jednotlivých lidí v nouzi. Splnit jejich potřeby bude posláním Spojených národů v nadcházejícím století.

Děkuji vám.