Rohingové jsou obětí etnických čistek. A svět jen přihlíží.

14.7.2018

Autor: António Guterres

Děti jsou vražděny před zraky rodičů. Dívky a ženy znásilňovány. Muži mučeni a zabíjeni. Vesnice plundrovány a vypalovány.

Nic mě nemohlo připravit na to, co jsem minulý týden v Bangladéši slyšel od Rohingů prchajících před násilím v Rakhinském státě v Myanmaru. Jeden muž z tohoto většinově muslimského etnika propadl v pláč, když se rozvzpomněl, jak před ním zastřelili jeho nejstaršího syna, maminku brutálně zavraždili a jeho dům spálili na prach. Útočiště našel v mešitě. Tam ho ale vojáci našli, zneužili a aby ho ještě více ponížili, zapálili před ním Korán.

Tito lidé jsou obětí etnické čistky. Jejich hrůzné zážitky vás mohou zdrtit a současně rozhněvat. Příčí se to lidskému chápání. Pro téměř milion rohingských uprchlíků je to ale realita.

Rohingové jsou vystavováni perzekuci své vlastní země, Myanmaru. Jsou jim upírána nejzákladnější lidská práva, včetně práva na občanství.

Systematické porušování práv myanmarskými bezpečnostními složkami během posledního roku nutilo populaci Rohingů vybrat si mezi setrváním v každodenním strachu o život a útěkem prakticky bez ničeho.

Po strastiplné cestě za bezpečím se teď musí uprchlíci vyrovnat s tvrdými podmínkami tábora v bangladéšském distriktu Cox‘s Bazar na jihu země, které se pro ně stalo útočištěm. Jedná se o nejrychleji se rozvíjející uprchlickou krizi současnosti.

Bangladéš je rozvojová země, která nemá dostatek zdrojů. Řada větších a bohatších států dnes před uprchlíky zavírá dveře, bangladéšská vláda a lidé se ale rozhodli Rohingům otevřít své hranice i srdce. Soucit a velkorysost obyvatel Bangladéše jsou zářným příkladem humanity a zachránily už tisíce životů. Reakce na tuto rychle se šířící krizi ale musí celosvětová.

Členské státy OSN v současnosti finalizují globální dohodu o uprchlících (Global Compact on Refugees, pozn. překl.), a tak státy, na něž tíživá situace uprchlíků doléhá nejvíce, jako je právě Bangladéš, nebudou na problém samy.

Nyní ale pracují Organizace spojených národů a humanitární agentury na zlepšení situace přímo s uprchlíky a komunitami, které jim poskytly pomocnou ruku. K odvrácení humanitární katastrofy je ale zoufale potřeba mnohem více prostředků. Stejně tak je potřeba udělat mnohem více pro to, abychom všichni akceptovali fakt, že uprchlická krize si žádá globální sdílení odpovědnosti.

Potřebný rozpočet na mezinárodní humanitární pomoc uprchlíkům v Bangladéši dosahuje jedné miliardy amerických dolarů. K dispozici je ale pouze 26 % potřebné částky. Tento deficit znamená podvýživu v uprchlických táborech, omezený přístup k vodě, nevyhovující kanalizaci, málo příležitostí pro vzdělávání dětí uprchlíků a v neposlední řadě nedostatek opatření na zmírňování rizik monzunů. Provizorní přístřešky, které si po příchodu narychlo postavili uprchlíci, ohrožují sesuvy půdy. Místo nich je potřeba postavit pevnější příbytky na bezpečnějších místech.

K vyřešení situace Rohingů bylo již uděláno hodně, stále zde ale zůstávají vážná rizika daná především rozsahem celé krize. Do Bangladéše jsem přiletěl spolu s ředitelem Světové banky Jimem Yong Kimem. Velice si vážím jeho rozhodnutí dát k dispozici 480 milionů dolarů ve formě grantů na podporu Rohingů i místních lidí, kteří jim pomáhají.

Stále je ale potřeba mnohem větší podpory, a to od celého mezinárodního společenství. Vyjádření soucitu nestačí. Rohingové potřebují skutečnou pomoc.

Navzdory všemu, co si Rohingové na útěku z Myanmaru vytrpěli, neztrácejí naději. „V Myanmaru potřebujeme bezpečí a přiznání občanství. Chceme spravedlnost za to, co naše sestry, dcery a matky vytrpěly,“ říká mi rozrušená, ale odhodlaná žena, ukazujíc na dívku kolébající v náručí malé dítě. Narodilo se v důsledku znásilnění.

Tato krize se nevyřeší ze dne na den. Nemůžeme ale dopustit, aby přetrvávala donekonečna. Myanmar musí vytvořit podmínky vhodné pro návrat uprchlíků a zaručit jim plná práva a podmínky k bezpečnému a důstojnému životu. To vyžaduje obrovské investice – a to nejen do obnovy a rozvoje jedné z nejchudších myanmarských oblastí, ale rovněž do procesu usmíření a respektu k lidským právům.

Dokud nedokážeme dostatečně reagovat na skutečné příčiny násilí v Rakhinském státě, budou dál utrpení a nenávist přiživovat konflikt. Rohingové se nesmí stát zapomenutými oběťmi. Společnou akcí musíme reagovat na jejich volání o pomoc.

Článek byl publikován 10. července v deníku The Washington Post