2002



Irácká krize a legitimní užití síly

Za jakých podmínek jsou státy oprávněny zvažovat válku? Jaké okolnosti legitimizují užití síly? To jsou hlavní otázky současné diskuse o možné intervenci proti Iráku. Nezaznívají přitom zdaleka poprvé. Již před čtyřmi lety byly přesvědčivě zodpovězeny ve zprávě, kterou si nechal vypracovat australský parlament. Následující dokument z roku 1998 definuje mezinárodněprávní rámec užití síly.

Tři výchozí body

  1. v průběhu uplynulého století vypracovalo mezinárodní společenství právní zásady upravující možnost užití síly v mezinárodních vztazích. Jejich smyslem bylo zabránit užívání násilí jako prostředku zahraniční politiky. Nejvýznamnější kodifikací těchto zásad se stala Charta OSN z roku 1944.
  2. základním principem Charty je „uchránit příští generace před hrůzami války“ prostřednictvím „zachování mezinárodního míru a bezpečnosti“ pomocí „udržování mezinárodního míru a bezpečnosti“. Proto zastřešujícím principem Charty OSN je, že spory mají být řešeny mírovými prostředky.
  3. všeobecný zákaz užití síly připouští dvě výjimky: síly může být použito, když je zákrok schválen Radou bezpečnosti OSN. Státům kromě toho přísluší právo na vlastní obranu při napadení.

Řešení sporů mírovými prostředky

V článku 2(4) Charty se uvádí, že všechny členské státy se „v mezinárodních vztazích zdrží hrozby užití síly namířené proti územní celistvosti či politické nezávislosti jakéhokoli státu a nebudou jednat způsobem neslučitelným s posláním Spojených národů“. Mezinárodní soudní dvůr povýšil tento všeobecný zákaz na normu zvykového mezinárodního práva (1).

Někteří komentátoři tvrdí, že článek 2(4) připouští užití síly, pokud nevede k anexi nebo dlouhodobé ztrátě nezávislosti. Tato interpretace však byla v roce 1974 jednomyslně zamítnuta Valným shromážděním v rezoluci o agresi. Rezoluce pojímá agresi v širším slova smyslu a řadí k ní kromě vojenského útoku také bombardování a blokádu. I když rezoluce Valného shromáždění nejsou závazné pro Radu bezpečnosti, Rada se na tuto definici často v pozitivním smyslu odvolávala.

Pokud tedy není užití síly spojeno s rozhodnutím Rady bezpečnosti nebo se sebeobranou, jedná se vždy o porušení smluvních závazků stvrzených podpisem Charty a také o porušení zvykového mezinárodního práva. Tyto závazky porušují i státy, které hrozbu agrese jen podporují.

Rada bezpečnosti a užití síly

V souladu s filozofií kolektivní bezpečnosti umožňuje kapitola VII Charty OSN užití síly za specifických okolností s výslovnou autorizací ze strany devíti členů Rady bezpečnosti včetně všech pěti stálých členů (Čína, Francie, Rusko, Velká Británie, Spojené státy).

Rada bezpečnosti je oprávněna identifikovat porušení nebo ohrožení míru. Z kapitoly VII vyplývá, že je možné reagovat na takové porušování postupně. Článek 40 umožňuje Radě bezpečnosti, aby vyzvala příslušné strany ke splnění dočasných požadavků. Článek 41 zmocňuje Radu bezpečnosti k přijetí rozhodnutí nezahrnujících užití síly. A konečně článek 42 stanoví, že když Rada bezpečnosti rozhodne, že kroky učiněné v rámci článku 41 jsou nedostatečné, může být za účelem udržení či obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti použito vojenské síly.

V praxi Rada bezpečnosti užívá postupného přístupu ke krizi, přičemž užití síly je až poslední možností. Například v průběhu krize v Perském zálivu v roce 1990 byla první rezoluce schválena 2. srpna 1990 a po deseti dalších stále přísnějších rezolucích byla 29. listopadu přijata rezoluce, která oprávnila státy k užití „všech nezbytných prostředků ke zvrácení irácké anexe Kuvajtu“.

Individuální a kolektivní sebeobrana

V rámci zvykového mezinárodního práva mají státy přirozené právo na individuální či kolektivní sebeobranu. Článek 51 Charty OSN je zárukou toho, že nic, co Charta zakotvuje, není v rozporu s právem na sebeobranu v případě vojenského napadení členského státu OSN.

Kritéria definující právo na sebeobranu jsou však problematická, neboť jak uvedl jeden mezinárodní právník, „koncept sebeobrany často slouží jen jako pláštík agresivního a vypočítavého jednání“. (2)

Klasické stanovisko k této otázce najdeme v tzv. případu „Caroline“ z roku 1837(4). Podle něj právo na sebeobranu vzniká pouze v důsledku naprosté nezbytnosti, kdy žádné jiné řešení neexistuje a vojenský zásah musí být přiměřený hrozbě. Z této definice vyplývá, že práva na sebeobranu se lze dovolávat pouze v případě, kdy hrozí bezprostřední napadení země, což je širší interpretace než jaká je obsažena v článku 51, který pojednává o případu, kdy již ozbrojený útok nastal. Neexistuje však shoda v tom, která z těchto definic je z právního hlediska správnější.

Argumenty podporující užší definici článku 51 říkají, že vzhledem k takřka všeobecné podpoře, jíž se Charta OSN těší, by mělo být zvoleno jednoznačnější řešení oproti výkladu z první poloviny 19. století a preventivní údery by tudíž měly být vyloučeny. Argumenty proti tomuto restriktivnímu přístupu se dělí na užší a širší pojetí preventivní sebeobrany. Verze užší tvrdí, že vzhledem ke stavu současných vojenských technologií by definice „ozbrojeného útoku“ měla zahrnovat i kroky k útoku směřující (např. technické zacílení zbraní na cíl) a že sebeobrana je v těchto případech ospravedlnitelná, je-li přiměřená velikosti hrozby. Širší náhled zase vychází z toho, že k preventivní sebeobraně může dojít, když nepřátelský stát provede jakoukoli potenciální vojenskou akci. V této otázce zatím neexistuje žádné precedenční právo. Tohoto práva se dovolával pouze Izrael, když v roce 1981 bombardoval irácký jaderný reaktor. Rada bezpečnosti izraelský útok jednomyslně odsoudila a označila ho za jasné porušení článku 2 (3).

Právní aspekty současné irácké krize

Dohoda o příměří mezi Irákem a Spojenými národy, kterou Irák podepsal v roce 1991, je formulována rezolucí Rady bezpečnosti podle kapitoly VII (rezoluce 687). Její klíčovou podmínkou bylo, aby Irák bezpodmínečně zničil a odstranil všechny své chemické a biologické zbraně a některé druhy balistických střel. Následně Rada bezpečnosti schválila řadu rezolucí odsuzujících soustavné irácké obstrukce zbrojních inspektorů OSN. I když tyto rezoluce mohly hrozit užitím síly, všechny povolují pouze nenásilná opatření proti Iráku v souladu s článkem 41. Žádná rezoluce specificky nepovoluje užití síly proti Iráku v souvislosti s jeho zbrojním programem.

Austrálie, podobně jako Spojené státy, argumentuje tím, že bez ohledu na konkrétní znění rezolucí má Rada bezpečnosti právo schválit užití vojenské síly, a to ze dvou důvodů. Za prvé, Irák soustavně brání zbrojním inspekcím a opovrhuje příslušnými rezolucemi. Tím zásadně porušuje i rezoluci 687 o uzavření příměří. Toto příměří tím pádem není platné. Naopak, platnost rezoluce 678 z roku 1990 opravňující k užití síly proti Iráku v souvislost s jeho invazí do Kuvajtu je tak znovu aktivována. Alternativním argumentem je, že Irák soustavně ignoroval celou řadu rezolucí podle Kapitoly VII opravňujících k užití nenásilných prostředků na vynucení zbrojních inspekcí. Úhrn všech těchto rezolucí, včetně rezoluce o příměří, podle tohoto názoru zakládá právo na užití síly.

Neexistuje dosud žádný precedent takovéto „konstruktivní autorizace“. Protiargumenty naopak říkají, že tento přístup je v rozporu s literou i duchem Charty OSN. Kapitola VII jasně stanoví, že užití síly musí být autorizováno nejméně devíti členy Rady bezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu porušení mezinárodního míru a bezpečnosti. Rezoluce 678 specificky opravňuje k užití síly pouze ve vztahu k požadavku Rady bezpečnosti, aby se Irák stáhl z Kuvajtu. Žádná následná rezoluce včetně rezoluce 678 neopravňuje k užití síly ve vztahu k otázce zbrojních inspekcí. Pokud přijmeme argumentaci „konstruktivní autorizace“, pak jakékoli porušení dohody o příměří by umožnilo jakémukoli státu kdykoli vojensky zakročit proti Iráku. Taková interpretace je v přímém rozporu se základní zásadou Charty OSN, že státy smí jednostranně použít sílu pouze při uplatňování práva na sebeobranu.

Druhá část argumentu vychází z preventivní sebeobrany. Vzhledem k tomu, že Irák odmítá odzbrojit v souladu s rezolucí 687, zabránil by vojenský zásah tomu, aby se Irák stal „hrozbou bezpečnosti na Blízkém východě i v celém světě“ (5). Argumentem proti tomuto názoru však je, že vzhledem k jejímu spornému charakteru je preventivní sebeobrana myslitelná jen v případě, že byla striktně splněna kritéria nutnosti a přiměřenosti. To je požadavek, který by například země od Iráku tak vzdálená jak Austrálie mohla stěží obhájit.

A konečně, australská vláda zdůraznila i morální prvek – vojenský zákrok by směřoval k vynucení implementace rezolucí a tím by zároveň posiloval autoritu OSN. Protiargumentem však je, že nerespektováním řádného postupu, jímž může Rada bezpečnosti autorizovat užití síly, by navrhovaná vojenská operace měla opačný účinek. Mohla by se stát „těžkou ranou autoritě OSN“ a předznamenat její rychlý úpadek (6).

 

Bosna je modelovým příkladem řešení konfliktů

Paddy Ashdown, The New York Times, 4. listopadu 2002

Po desetiletém působení opouští koncem tohoto roku Bosnu a Hercegovinu mise Organizace spojených národů. Činnost agentur a programů OSN zůstane zachována, ale odpovědnost za činnosti policie převezme Evropská unie.

Z historického pohledu bude naše působení v Bosně posuzováno jako na první nesmělý krůček na cestě do mezinárodní společnosti. Bosna bude považována za nový model pro mezinárodní intervenci – model vytvořený ne k prosazování úzkých národních zájmů, ale k předcházení konfliktům, prosazování lidských práv a na obnovu válkou zničených společností. To, co jsme se v Bosně naučili, už teď využíváme v Kosovu, na Východním Timoru a v Afghánistánu. Možná, že bude potřeba je využiít i v Iráku.

Neznamená to ale, že jsme neudělali žádné chyby. Udělali. Ty nám ale mohou pomoci vytvořit ještě efektivnější strategie na pomoc jiným zemím při přeměně autoritativních režimů na demokratické a přechodu z války v mír.

V Bosně jsme si například mysleli, že tou nejvyšší prioritou je demokracie, a vlastní úspěch jsme měřili počtem zorganizovaných voleb. O sedm let později se ukazuje, že výsledkem je hlavně to, že lidé v Bosně už jsou chozením k volbám unaveni. Koncentrace pozornosti na volby navíc způsobila zpomalení našich snah o vypořádání se s organizovaným zločinem a korupcí. To vedlo k ohrožení kvality života lidí a odradilo zahraniční investory.

Když se ohlédneme zpět, uvědomíme si, že jsme na první místo měli dát zavedení právního řádu, protože na tom závisí všechno ostatní: fungující ekonomika, svobodný a spravedlivý politický systém, rozvoj občanské společnosti, důvěra veřejnosti v policii a soudy. Rozhodně bychom toto měli vzít v úvahu při formulaci plánů pro Afghánistán a možná i Irák.

Stejně ale bylo působení Organizace spojených národů v Bosně jedním z neopěvovaných úspěchů éry po studené válce. Po podepsání Daytonských dohod přece cynikové říkali, že se uprchlíci domů nikdy nevrátí. Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky ve spolupráci s jinými mezinárodními agenturami v Bosně ale dokázal, že neměli pravdu. Více než čtvrt milionu uprchlíků (v zemi s počtem obyvatel pouhých 3,7 milionů), se vrátilo do svých domovů, z kterých je vyhnal teror.

Organizace spojených národů také v Bosně pomohla vytvořit profesionální policejní sbor. Na počátku devadesátých let byla policie v Bosně nástrojem teroru, manipulována bosenskou, srbskou a chorvatskou mašinérií války. Dnes pracuje na prevenci zločinnosti, která sužuje všechny společnosti. Když nyní Evropská unie přebírá policejní misi, může tak činit s vědomím, že velká část přípravných prací byla již udělána.

Jedna z nejdůležitějších lekcí které se nyní můžeme naučit, je důstojný a uvážený odchod OSN z Bosny. Intervence je vždycky snazší než to, co přijde potom: snaha o stabilizaci poválečné společnosti a v první řadě zajištění toho, že problémy, které intervenci vyvolaly, se nevrátí. OSN zůstala, aby pomohla Bosně se vzpamatovat. Náš úspěch je připomínkou toho, že opravdová práce nekončí, když odejdou vojáci, ale teprve začíná.

Předání odpovědnosti OSN do rukou EU neznamená úplný konec našeho působení zde, ale určitý přechod. Břemeno je ve správný čas a po právu převzato Evropany. Evropská unie dnes dává v Bosně k dispozici více než 9 000 vojáků, trh pro export z Bosny a desítky milionů eur podpory každý rok.

To představuje značnou pomoc. Nemělo by to nicméně zastřít fakt, že Bosna nemůže být závislá jen na Evropě samotné. Vojenská přítomnost USA se sice snížila na pouze něco málo přes 2000 vojáků, ale finanční a politická podpora Spojených států zůstane zásadní pro dlouhodobý úspěch obnovy země.

Říká se, že poslední celostátní volby, které se konaly 5. října, byly pro Bosnu krokem zpět. Že byly zvoleny nacionalistické strany, které válku začaly a to znamená, že strategie mezinárodního společenství v Bosně byla neúspěšná.

Já s tím nesouhlasím. Byla to volba proti nevýkonným stranám u moci, ne volba nacionalismu. Dvě ze tří nacionalistických stran zaznamenaly nižší počet hlasů než v předchozích volbách. A strana, která získala největší nárůst hlasů, byla opoziční nenacionalistická strana.

Neocitli jsme se zpět v roce 1990. Příští měsíc tomu bude přesně sedm let co válka v Bosně skončila. V době podpisu Daytonských dohod bylo ve zbrani 430 000 lidí, dnes je to 22 000. Pevný základ prosperující demokracie je vytvořen.

Nynějším úkolem je vytvořit efektivní vládu, stabilní instituce a poctivé vedení.

Mnoho lidí si myslelo, že Daytonské dohody budou neúspěšné. Konečně, žádná z mírových iniciativ po celou dobu tři a půl letého strašného konfliktu nebyla úspěšná. Mír, jakkoli křehký, přesto přišel.

Evropa může začít své nové působení v Bosně s jistotou, že OSN svůj úkol splnila.

Autor je vysokým představitelem mezinárodního společenství v Bosně a Hercegovině

 

Globalizace přístupná všem

Kofi Annan, generální tajemník OSN

Musíme pomoci těm, kteří se dostali v globalizovaném světě do role outsiderů, ať už proto, že pochopíme, že je to naší morální povinností, nebo že je to v našem vlastním zájmu. Jinak k tomu budeme donuceni, až se jejich problémy stanou i našimi.

Existuje bezpočet způsobů, jak se mohou státy tímto imperativem v praxi řídit: například zpřístupněním svých trhů výrobkům z rozvojových zemí nebo zvýšováním rozsahu rozvojové pomoci (v tomto směru byla slibným odrazovým můstkem konference Spojených národů v Monterrey), podporou odpovědných a transparentních způsobů vládnutí, podporou boje proti nemocem a ekologickým problémům, které se vyspělému světu (zatím) vyhýbají, dodržováním závazků při poskytování azylu, podporou efektivnější integrace emigrantů a dodržováním politického pluralismu jako základní priority každého státu.

Uvažovat globálně, neustrnout jen u domácích problémů a mít při rozhodování na úrovni vlád, ale i podniků a jiných organizací na zřeteli i mezinárodní otázky, k tomu v dnešní době již nestačí držet se jen uniformních způsobů myšlení a přístupů. Existuje totiž celá řada rozmanitých způsobů, s jejichž pomocí můžeme globálně myslet a jednat a zároveň posilovat globální rozmanitost.

V tomto smyslu není místní/lokální přístup v protikladu ke globálnímu. Spíše se dá říci, že lokální přístup je obohacován globálními podněty a vlivy. Klíčem k pochopení této nové reality je rozvoj dialogu mezi národy a kulturami založeného na společných hodnotách a zájmech.

Společné hodnoty

Organizace spojených národů byla založena ve víře, že dialog může zvítězit nad neporozuměním, že rozmanitost je všeobecně pozitivní a že sdílený osud všech lidí vzájemně mnohem více sbližuje, než samostatná identita rozděluje. Tento dialog musí mezi národy probíhat neustále každý den, ať už uvnitř jednoho civilizačního okruhu nebo mezi různými civilizacemi, kulturami a skupinami. Musí však vycházet z upřímně sdílených hodnot. Bez společných hodnot vycházejících z Charty OSN a ze Všeobecné deklarace lidských práv nemůže být dosaženo trvalého míru a prosperity. Přehlížet tuto zásadu může být jen škodlivé.

Může se zdát, že mluvit o „globalizaci založené na sdílených hodnotách“ je poněkud vágní, vzdálené. Ale vize světa, k jejímuž naplnění takto pojatá globalizace směřuje, je zcela jasná a konkrétní.

Bude to svět založený na solidaritě a vzájemném pochopení, toleranci vůči odlišným názorům, schopnosti ocenit kulturní odlišnost a dodržování všech základních, všeobecných lidských práv. Svět, ve kterém převládá přesvědčení, že všichni lidé mají právo vyjadřovat se k tomu, jak jim má být vládnuto, svět vyznačující se důvěrou v to, že kulturní rozmanitost je přínosem, nikoli hrozbou.

Tato vize pramení z pochopení, že jsme vzešli z mnoha různých kulturních prostředí a že naše síla tkví ve schopnosti obohatit co je nám důvěrně známé tím, co je pro nás nové. To neznamená, že nebudeme právem hrdi na své vlastní vyznání a kulturu. Naopak. Zavádějící a nebezpečná je pouze představa, že naše vyznání a dědictví jsou nevyhnutelně v konfliktu s přesvědčením a dědictvím druhých. Tato mylná domněnka byla odjakživa zdrojem nevraživosti a agresivity a vedla lidstvo k páchání těch nejstrašnějších zločinů ve jménu vyšší moci.

Přitom tomu tak nemusí být. Lidé všech přesvědčení a nejrozličnějších kultur dokáží žít vedle sebe téměř všude na světě. Většina z nás má navíc smíšenou identitu, která nás pojí s více než jednou kulturou. Dokážeme milovat to, čím jsme, aniž bychom museli zároveň nenávidět, čím nejsme. Můžeme si zakládat na vlastní tradici a přitom se učit od druhých a mít úctu k tomu, co nás učí.

Svět po 11. září

Po hrůzném 11. září vidíme jasněji a dohlédneme dál. Můžeme si konečně lépe uvědomit, že lidstvo je nedílným celkem. Nové hrozby nečiní rozdílů mezi rasami, národy ani regiony. Do mysli lidí se vkrádá nový pocit nejistoty, která se dotýká všech bez ohledu na hmotné zajištění či společenské postavení. Lidé všech věkových kategorií jsou si nyní lépe vědomi toho, co je spojuje.

Tváří v tvář tomuto vědomí můžeme stěží dopustit, aby proces globalizace pokračoval stejným způsobem jako dosud. Musí být usměrněn tak, aby prospíval i lidem na okraji společnosti, chudým i privilegovaným, zotročeným i svobodným.

Celosvětová odezva na útoky z 11. září by nám měla dodat sílu a naději, že v tomto boji uspějeme. Pohled na lidi všech náboženských vyznání, kteří se v mnoha částech světa shromažďují, aby vyjádřili účast občanům USA je výmluvným důkazem toho, že terorismus se nemusí stát problémem, který lidstvo rozdělí, ale který ho naopak spojí.

Tím nechci říci, že tyto útoky – a v obecnější rovině dopady globalizace – byly jen jednoznačně prospěšné rozvoji tolerance a pokojného soužití. V posledním roce jsme svědky velkého vzestupu antisemitismu v Evropě i jinde na světě a zároveň i podezíravosti, nesnášenlivosti a útoků proti muslimům nejen v USA.

Takové úzkoprsé a nevědomé jednání je jedním z důsledků vylučující a diskriminující globalizace. Globalizace přístupná všem musí být schopná vyrovnat se i s těmito zly.

Mezi obětmi útoků z 11. září byli především nevinní občané a jejich rodiny za ně teď truchlí. Teroristické útoky však poškodily také mír, toleranci, vzájemnou úctu, lidská práva, zákonnost a globální ekonomiku.

Bude zapotřebí značného úsilí, aby se podařilo opravit všechny trhliny, které tyto útoky v jemném předivu mezinárodních vztahů způsobily a došlo k obnovení důvěry mezi národy a kulturami. Ale tak jako může společný mezinárodní zásah velice ztížit činnost teroristů, měl by pocit jednoty vzešlý z této tragédie sjednotit všechny národy v obraně základního práva – práva na život v míru a bezpečí. Globalizace přístupná všem bude při naplňování tohoto práva hrát klíčovou úlohu.

Z projevu generálního tajemníka na Yale University, 2. října 2002

 

Globální zájem je národním zájmem

Kofi Annan, generální tajemník OSN

Dnes před vás předstupuji jako multilateralista. Multilateralista z podstaty, principu, jak mi předpisuje Charta a jak je mým posláním. Věřím, že každá vláda, která se závazala hájit vládu zákona ve své domovské zemi, ji musí hájit i v cizině. Jasným zájmem i odpovědností všech států je podpora mezinárodního práva a zachování mezinárodního pořádku.

Naši zakladatelé, státníci, kteří v roce 1945 ustavili Organizaci spojených národů, si toho byli vědomi po hořké zkušenosti dvou světových válek a hluboké hospodářské krize.

Věděli, že mezinárodní bezpečnost není pouhá hra. Mír, bezpečnost a svoboda není zbožím jako je půda, ropa nebo zlato, a které může jeden stát nabývat na úkor druhého. Věděli také, že čím více některý stát užívá míru, bezpečnosti a svobody, tím pravděpodobnější je, že tomu tak bude i v sousedních státech.

Došli tak k závěru, že pokud se shodnou na společném vykonávání suverenity, mohli by lépe ovládat problémy, které by je porazily, pokud by jednali samostatně.

Jestliže toto bylo zřejmé v roce 1945, nemělo by to tak být ještě více dnes, ve věku globalizace?

Ze žádné položky agendy tohoto Valného shromáždění nelze usuzovat, že kterýkoliv národ se může starat jen sám o sebe. I nejmocnější země vědí, že musí spolupracovat s ostatními v multilaterálních institucích, aby dosáhly svých cílů.

Jedině multilaterálním přístupem můžeme zajistit, aby otevřený trh poskytoval výhody a příležistosti pro všechny.

Jedině multilaterální přístup může dát lidem v nejméně rozvinutých zemích šanci uniknout mizérii chudoby, nevědomosti a nemocí.

Jedině multilaterální přístup nás může ochránit před kyselými dešti či globálním oteplováním, šířením AIDS a jedině tak můžeme čelit nelegálnímu obchodování s drogami či odpornému obchodu s lidskými bytostmi.

Ještě více to platí v případě prevence proti terorismu. Každý stát se může sám za sebe bránit tím, že zpětně udeří na teroristické skupiny a země, které za nimi stojí nebo je podporují. Ale jedině společná bdělost a spolupráce mezi všemi státy postavená na systematické výměně informací, nabízí reálnou naději znemožnit teroristům možnost zaútočit.

Ve všech těchto případech nesmí být pro žádný stát (ať velký nebo malý) rozhodnutí zda následovat nebo odmítnout multilaterální cestu pouze věcí politické vhodnosti. Dopady takového rozhodnutí jsou mnohem dalekosáhlejší než jen v aktuálním kontextu.

Pokud země spolupracují v multilaterálních institucích a v jejich rámci rozvíjejí, respektují a v případě nutnosti uplatňují mezinárodní právo, vyvíjí se zároveň mezi nimi vzájemná důvěra a efektivnější spolupráce i v jiných otázkách.

Čím více určitý stát využívá multilaterální instituce a respektuje tak společné hodnoty a přijímá závazky a omezení, které v sobě tyto hodnoty nesou, tím více mu budou ostatní věřit a respektovat ho. O to silnější je také šance, že může být uplatňováno skutečné vůdcovství. Mezi multilaterálními institucemi má zvláštní postavení naše univerzální organizace.

Pokud se jakýkoliv stát stane terčem útoku, má podle článku 51 Charty OSN přirozené právo na sebeobranu. Jestliže se však rozhodne použít sílu k vypořádání se se širšími hrozbami mezinárodnímu míru a bezpečnosti, je oprávnění, které může poskytnout pouze OSN, nenahraditelné.

Členské státy přikládají takové legitimitě a mezinárodní vládě zákona zásadní význam. Ukázaly, a to zejména v akci za osvobození Kuvajtu před dvanácti lety, že s oprávněním Rady bezpečnosti jsou ochotny provádět akce, které by bez takového oprávnění nepodnikly.

Existence účinného mezinárodního bezpečnostního systému závisí na pravomocných rozhodnutích Rady bezpečnosti a na politické vůli jednat i v těch nejsložitějších případech, kdy se na počátku může zdát, že shoda je nedosažitelná. Hlavním kritériem pro předkládání problémů na program jednání Rady bezpečnosti nemůže být ochota stran ke spolupráci, nýbrž existence závažné hrozby světovému míru.

Z projevu Kofiho Annana při Všeobecné rozpravě Valného shromáždění OSN, 12. září 2002

 

Fórum pro multilaterální jednání

 

57. Valné shromáždění zahájilo za předsednictví Jana Kavana

„Ačkoliv jsem si jistý, že neexistuje žádná přímá příčinná souvislost mezi chudobou a terorismem, jsem na druhou stranu přesvědčen, že extrémní chudoba je jednou z důležitých ingrediencí, která spolu s dalšími, jako jsou nevyřešené dlouhodobé politické konflikty, může produkovat potenciální explosivní koktejl. Ve výsledku může vést k pocitům bezmoci, frustrace a zloby, které spoluvytvářejí živnou půdu pro fundamentalismus, radikalismus a dokonce i terorismus. Proto je implementování Rozvojových cílů Summitu tisíciletí a boj s chudobou pro nás nejen morální a humanitární povinností, ale zároveň je to i integrální součást boje proti terorismu a extrémní intoleranci všeho druhu, je to součást našeho boje za stabilní, bezpečný a spravedlivější svět.Jan Kavan

Za předsednictví bývalého ministra zahraničí České republiky Jana Kavana začalo dne 10. září v newyorském sídle OSN 57. Valné shromáždění Organizace spojených národů. Zasedání delegací všech členských států, vedených ve většině případů předsedy vlád nebo ministry zahraničí, se zabývá řadou ožehavých mezinárodních problémů, například situací na Blízkém východě, obnovou Afghánistánu, otázkou sankcí proti Kubě, návratu zbrojních inspektroů do Iráku či založení Mezinárodního trestního soudu. Valné shromáždění se zabývá i dlouhodobými strategickými otázkami, jako jsou dopady klimatických změn na život na Zemi, pomoc při likvidaci následků přírodních katastrof, potírání chudoby či výzvy globalizace.

Fórum členských států OSN

Valné shromáždění bylo ustaveno v roce 1945 podle Charty Spojených národů a je hlavním poradním orgánem OSN, který slouží jako fórum pro multilaterální jednání o široké škále mezinárodních témat vymezených Chartou OSN. Valné shromáždění je tvořeno zástupci všech členských států, kteří se každoročně od září do prosince scházejí na pravidelném zasedání a ve zbývající části funkčního roku podle momentální potřeby.

Funkce a pravomoci Valného shromáždění

Podle Charty Spojených národů přísluší Valnému shromáždění následující funkce a pravomoci:

  • Zvažovat a předkládat doporučení týkající se obecných zásad spolupráce při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti včetně odzbrojení;
  • Diskutovat jakékoli otázky týkající se mezinárodního míru a bezpečnosti s výjimkou situací či sporů právě diskutovaných Radou bezpečnosti a předkládat doporučení na řešení těchto situací;
  • Diskutovat a předkládat doporučení týkající se výkladu Charty OSN nebo těch, které souvisejí s pravomocemi a funkcemi kteréhokoli orgánu OSN, opět s výjimkou záležitostí projednávaných Radou bezpečnosti;
  • Iniciovat studie a předkládat doporučení na podporu mezinárodní politické spolupráce, rozvoje a kodifikace mezinárodního práva, naplňování lidských práv a základních svobod a prohlubování mezinárodní spolupráce v hospodářské, sociální, humanitární, vzdělávací a zdravotní oblasti;
  • Předkládat doporučení k mírovému urovnání situací, které by jinak mohly poškodit přátelské vztahy mezi národy;
  • Přebírat a posuzovat zprávy od Rady bezpečnosti a dalších orgánů OSN;
  • Posuzovat a schvalovat rozpočet OSN a vyměřovat příspěvky členských států;
  • Volit nestálé členy Rady bezpečnosti a členy dalších orgánů a rad OSN a na doporučení Rady bezpečnosti jmenovat generálního tajemníka světové organizace.

V souladu s rezolucí „Sjednoceni v míru“ (Uniting for Peace) z listopadu 1950 může Valné shromáždění jednat a přijímat opatření v případě, že tak nemůže učinit Rada bezpečnosti z důvodu negativního hlasování jednoho ze stálých členů, a je ohrožen nebo přerušen mír či hrozí akt agrese. Valné shromáždění může celou záležitost posoudit okamžitě za účelem poskytnutí takových doporučení členským státům, která povedou k obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.

Valné shromáždění sice může poskytovat státům v mezinárodních záležitostech pouze právně nezávazná doporučení, dokáže však iniciovat politické, ekonomické, humanitární, sociální i právní kroky, které mají dopad na životy milionů lidí celého světa.

Hledání konsenzu

Každý členský stát disponuje ve Valném shromáždění jedním hlasem. Při hlasování o důležitých otázkách, jako například doporučení týkající se míru a bezpečnosti či volba členů Rady bezpečnosti, je ke schválení zapotřebí dvoutřetinová většina hlasů členských států. Další otázky jsou rozhodovány prostou většinou.

V poslední době je vynakládáno mimořádné úsilí na dosahování konsenzu tak, aby nebylo nutné přistupovat k formálnímu hlasování. Tak by bylo možné zvýšit váhu rozhodnutí Valného shromáždění. Předseda vede konzultace s delegáty aby zjistil, zda jsou ochotni vyslovit se pro přijetí dané rezoluce bez hlasování. Pokud ano, může navrhnout, aby byla rezoluce přijata.

Neformální schůzky

V průběhu svého 52. zasedání iniciovalo Valné shromáždění nový způsob dosahování konsenzu. O otázkách refomy OSN se jednalo na neformálních plenárních zasedáních. Tato praxe pokračovala i při následujících zasedáních a uplatnila se především při diskuzích na Summitu tisíciletí OSN (Millennium Summit), během mimořádného zasedání OSN o AIDS a při jednáních o způsobu revitalizace Valného shromáždění.

Volba předsedy Valného shromáždění

Na rozdíl od předchozích zvyklostí a v rámci revitalizace činnosti zvolilo Valné shromáždění předsedu 57. zasedání o dva měsíce dříve než je obvyklé. V červenci 2002 se v souladu s rezolucí 56/509 z 8. července 2002 stal prvním předsedou zvoleným na základě těchto nových ustanovení Jan Kavan. Pro příští (58.) zasedání ukládá rezoluce 56/509 Valnému shromáždění zvolit předsedu a 21 místopředsedů nejméně tři měsíce před zahájením.

Šest hlavních výborů

Po uzavření Všeobecné rozpravy (ta letošní začíná 12. září) začne Valné shromáždění zvažovat jednotlivé body rozsáhlé agendy. Vzhledem k jejich velkému množství (například v průběhu 56. zasedání to bylo 177 samostatných položek) přiděluje Valné shromáždění jednání o mnohých otázkách jednomu ze svých šesti hlavních výborů. Výbory pak otázky projednají a přezkoumají, jak je lze harmonizovat s postoji jednotlivých států. Poté předloží plenárnímu zasedání návrhy rezolucí. Výbor pro odzbrojení a mezinárodní bezpečnost (První výbor) se zabývá otázkami odzbrojení a mezinárodní bezpečnosti. Zvláštní výbor pro politické otázky a dekolonizaci (Čtvrtý výbor) se zabývá politickými tématy, která nespadají pod pravomoci Prvního výboru a dále problematikou dekolonizace. Ekonomický a finanční výbor (Druhý výbor) odpovídá za ekonomické otázky. Sociání, humanitární a kulturní výbor (Třetí výbor) se zabývá sociálními a humanitárními otázkami. Administrativní a rozpočtový výbor (Pátý výbor) řeší správu a rozpočet OSN, a konečně Právní výbor (Šestý výbor) se zabývá otázkami mezinárodního práva.

Regionální skupiny

V rámci Valného shromáždění se v průběhu let zformovala regionální uskupení, což usnadňuje procedurální postupy. Regionální skupiny jsou uspořádány takto: africké státy, asijské státy, státy východoevropské, státy Latinské Ameriky a karibské oblasti, západoevropské státy a ostatní. Turecko, které je při hlasování řazeno do skupiny západoevropských států, je zároveň členem skupiny států asijských. Post předsedy Valného shromáždění rotuje mezi jednotlivými regionálními skupinami. Pro padesáté sedmé zasedání byl předsedou zvolen Jan Kavan (Česká republika), představitel skupiny východoevropských států.

 

Jan Kavan zvolen předsedou 57. zasedání Valného shromáždění OSN

 

Valné shromáždění zvolilo v pondělí 8. července 2002 předsedu svého 57. zasedání. Volba následovala po přijetí rezoluce, jíž se pozměnil termín volby přesedy. Z iniciativy několika členských zemí, mezi nimi i České republiky, bude nyní nejvyšší představitel VS volen tři měsíce před zahájemním zasedání. Umožní to lepší přípravu na výkon funkce, které se nový předseda ujímá na roční období při zahajovací schůzi VS. Zasedání VS každoročně začíná druhé úterý v září (letošní volba dva měsíce před zahájením příštího zasedání je výjimkou). Jan Kavan se funkce ujme 10. září 2002.

Valné shromáždění je hlavním jednacím orgánem OSN. Skládá se ze zástupců všech členských států, z nichž každý má jeden hlas. K přijetí rozhodnutí o důležitých otázkách, jako o míru a bezpečnosti, o přijetí nových členů a o rozpočtu, je nutná dvoutřetinová většina hlasů. Při rozhodování o ostatních otázkách stačí prostá většina.

K zajištění rovnoměrného geografického zastoupení rotuje předsednictví každoročně mezi pěti skupinami států: afrických, asijských, východoevropských, latinsko-amerických a karibských států a západoevropských a ostatních států.

Nově zvolený předseda VS Jan Kavan se narodil 17. října 1946 v Londýně, kde jeho otec sloužil ve funkci diplomata. Vystudoval žurnalistiku na pražské Univerzitě Karlově, mezinárodní vztahy a politologii na London School of Economics a politologii a historii na univerzitách v Readingu a Oxfordu. Vyučoval politologii a historii na několika amerických univerzitách. Po návratu do Prahy v roce 1989 vstoupil na politickou dráhu ve funkcích poslance, vice-premiéra a ministra zahraničních věcí (1998 – 2002). V červnu 2002 byl zvolen poslancem do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Ve svém vystoupení po zvolení Jan Kavan ve Valném shromáždění řekl, že bude klást důraz na naplňování zejména Miléniové deklarace OSN, závěrů Konference o financování rozvoje v Monterrey a výsledků nadcházejícího Světového summitu o trvale udržitelném rozvoji. Řekl, že bude věnovat zvláštní pozornost nejdůležitejším úkolům OSN, zejména udržování míru a bezpečnosti, včetně prevence konfliktů a boje proti mezinárodnmímu terorismu. Uvedl, že bude usilovat o to, aby se práce VS stala dynamičtější, aby se více zaměřovala na konkrétní výsledky, bude podporovat pokračující proces reformy OSN a zaměří se na lepší soudržnost celého sytému OSN.

Zástupci jednotlivých členských zemí OSN a celých regionů vyslovili Janu Kavanovi ve funkci předsedy VS podporu.

 

Afghánistán: Obnova společenské smlouvy mezi obyvateli a vládou

 

Ministři předních dárcovských zemí se minulý měsíc setkali v japonském Tokiu, aby učinili závazky k obnově válkou zdevastovaného Afghánistánu

Při jednáních vycházeli z dokumentu nazvaného „Předběžný posudek potřeb pro oživení a obnovu Afghánistánu pro období 2002-2006“, který odhaduje náklady na obnovu Afghánistánu v průběhu příštího desetiletí na zhruba 15 miliard USD. V rámci vedlejšího programu této konference Spojené národy zveřejnily „Okamžitý program pomoci pro Afghánistán v období transformace“ pro rok 2002, který byl vyhotoven po konzultacích s afghánskou dočasnou vládou a partnery z řad nevládních organizací. Všeobecně se věří, že tento program umožní mezinárodnímu společenství, aby rychle zahájilo obnovu Afghánistánu a zajistilo plynulý a okamžitě účinný přechod od humanitární pomoci k obnově.

Afghánci čelí obrovské výzvě: většina infrastruktury země je zničená, síly a zkušenosti potřebné k její obnově jsou rozptýlené v důsledku dvaceti let bojů a přírodních katastrof a bankovní trezory zejí prázdnotou. Tváří v tvář této zkáze vyzývá analýza naléhavých potřeb všechny dárce, aby se zavázali shromáždit kolem 5 miliard USD na období prvních dvou a půl let. Do toho není započítána krátkodobá humanitární pomoc, která je financována samostatně.

Dokument je společným dílem Rozvojového programu OSN (UNDP), Světové banky a Asijské rozvojové banky. Nejedná se o podrobný program zaměřený na jednotlivé projekty. Jeho smyslem je vytvořit rámec pro zajištění nejnutnějších finančních prostředků pro všechny oblasti afghánského hospodářství, přičemž o jejich konkrétním určení by měli rozhodovat samotní Afghánci. Iniciativa by měla rovněž zajistit dodržování dlouhodobých závazků ze strany dárců a vůbec by se měla stát zárukou zájmu a angažovanosti mezinárodního společenství v příštích letech.

Řídící skupina pro obnovu Afghánistánu sestávající z Japonska, Saudské Arábie, USA a přidružených členských států Evropské unie, požádala tým rozvojových organizací a finančních institucí, aby provedl nezbytné předběžné posouzení nejnaléhavějších potřeb. Posudek, který byl předložen v Tokiu, je výsledkem konzultací s příslušníky afghánské občanské společnosti a s dočasnou afgánskou vládou v Kábulu a mezinárodními rozvojovými partnery.

Vedoucí představitel UNDP Mark Malloch Brown řekl, že naplněním potřeb Afghánistánu může mezinárodní společenství přispět k dosažení jednoho z ústředních cílů celého procesu budování míru v zemi, zajištění toho, aby občané mohli konečně svou zemi vnímat jako zdroj bezpečí a stability.

Vzhledem k tomu, že polovina obyvatel Afghánistánu je mladší dvaceti let, nepamatuje si většina obyvatel období funkční ústřední vlády, která by byla schopná efektivně realizovat vzdělávací programy, poskytovat základní zdravotní péči, zajistit národní bezpečnost a umožnit místní správu. Malloch Brown prohlásil, že klíčem k dosažení dlouhodobé stability a životaschopnosti afghánského státu je proto obnova úmluvy mezi lidmi a jejich vládou. Pokud mezinárodní společenství opravdu věří, že afghánský lid má sám rozhodovat o své budoucnosti, musí mu k tomu dát do rukou účinné prostředky.

Posudek zdůrazňuje, že krátkodobé a střednědobé investice do obnovy Afghánistánu by měly ve všech fázích počítat se zapojením všech afghánských žen a mužů. Dokument poznamenává, že tyto nástroje by měly být podmíněné dostatečným strategickým a institucionálním zázemím a měly by podporovat lidská práva a zapojení všech složek společnosti včetně podpory a ochrany žen a dalších zranitelných skupin. Program obnovy by měl rovněž přispět k odstranění ekologických škod v zemědělských oblastech a umožnit zapojení soukromého sektoru do procesu hospodářské obnovy. Počítá se i s mimořádnými opatřeními na podporu návratu uprchlíků a vysídlených osob.

Dokument rovněž stanoví odhadované potřeby jednotlivých rozvojových sektorů. Například pro první rok obnovy se počítá s částkou 1,7 miliardy dolarů. Z této částky je kolem 270 milionů vyčleněno na obnovení bezpečnosti, 260 milionů USD na státní a hospodářskou správu, 260 milionů na odvětví vzdělávání a sociálních služeb, 170 milionů na rozvoj infrastruktury, 70 milionů na zemědělství a 100 milionů USD na všeobecnou technickou pomoc a zvyšování potenciálu. Posudek se soustředí na oblasti, které mnoho Afghánců samo označuje za prioritní pro návrat k normálnímu životu po letech strádání a masového přesídlování. Za tímto účelem je kladen důraz na zajištění dostatečné bezpečnosti, zdrojů na vyplacení dlouho zadržovaných platů, podporu budoucího postavení afghánských žen, na kontrolu drog a pokračování programů na odstraňování min.

Protože posudek potřeb nepředstavuje podrobně rozpracovaný program, může následný proces, který je potřeba ke krystalizaci závazků učiněných v Tokiu, zpomalit okamžité financování naléhavých prioritních potřeb. Pro urychlení financování urgentních akcí proto Spojené národy hodlají po skončení konference neformálně jednat o svém „Okamžitém a prozatímním programu pomoci pro Afghánistán 2002“ s dárcovskými státy. Bude tak zjištěna výše částky požadované OSN pro zajištění okamžitých potřeb a poskytnutí naléhavé pomoci Afgháncům doma i v okolních zemích v průběhu roku 2002. Tato částka se bude nejspíš pohybovat kolem 1,33 miliardy USD. Předběžný posudek potřeb pro oživení a obnovu Afghánistánu byl společně vyhotoven Rozvojovým programem OSN (UNDP), Světovou bankou a Asijskou rozvojovou bankou na žádost dárcovských vlád.

Předběžný posudek potřeb pro obnovu Afghánistánu

Práce na dokumentu začala ještě před vznikem afghánské dočasné vlády, ale byla s ní později konzultována. Zpráva je zaměřená na posouzení krátkodobých a střednědobých cílů v jednotlivých odvětvích a měla pomoci účastníkům konference ministrů v Tokiu správně určit potřebný rozsah zahraniční pomoci při obnově Afghánistánu. Konference se netýkala očekávaných soukromých investic.

Finanční potřeby pro desetileté období, které bere dokument v potaz, by se měly odhadem pohybovat kolem 14,6 miliardy USD, z čehož 1,7 miliardy je určeno pro první rok. Výdaje za prvních pět let by měly dosáhnout kolem 10,2 miliardy USD, do nichž je zahrnuto 4,9 miliardy pro počáteční období dvou a půl let.

Posudek rovněž poskytuje minimální a maximální odhad výdajů pro každé zvažované období. Odhad pro desetileté období se tak pohybuje mezi 11,4 a 18,1 miliardy USD a částka potřebná pro první rok se pohybuje v rozmezí 1,4 až 2,1 miliardy USD. Pravidelně se opakující náklady, zejména platy učitelů, zdravotníků a dalších nepostradatelných státních zaměstnanců, jsou uváděny pro každé odvětví zvlášť.

Odhady pro jednotlivá odvětví pro celé desetileté období jsou následující:

  • Bezpečnost:včetně bezpečnostních sil a policie, odstraňování min a kontroly drog: 270 milionů za první rok, 1,2 až 1,7 miliardy celkem.
  • Státní a hospodářská správa:spadá sem státní a veřejná správa, místní správa a komunitní rozvoj, rozvoj soukromého sektoru, otázka postavení žen, životního prostředí a kulturního dědictví: 260 milionů USD za první rok; 1,2 až 1,9 miliardy celkem.
  • Sociální ochrana, zdravotnictví a vzdělávání:260 milionů za první rok; 2,2 až 2,6 miliardy celkem.
  • Infrastruktura:včetně dopravy, civilního letectví, vody a sanitace, energie, telekomunikací, městského rozvoje, služeb a bydlení: 170 milionů za první rok; 2,9 až 6,8 miliardy celkem.
  • Zemědělství a přírodní zdroje:70 milionů za první rok; 1,4 miliardy celkem.
  • Celková částka na rozvoj: 1 miliarda za první rok; 8,9 až 14,4 miliardy celkem.
  • Celková částka na periodicky se opakující výdaje:700 milionů za první rok; 2,5 až 3,7 miliardy celkem.
  • Celková suma:1,7 miliardy za první rok; 11,4 až 18,1 miliardy celkem.

Obnova se zaměří na následující klíčové oblasti: ustavení rozvojového rámce; zajištění bezpečnosti; spravedlnost a lidská práva; zajištění sociální ochrany zranitelných skupin; zdravotní a vzdělávací služby; zajištění kvalitní státní a hospodářské správy; zajištění sociální ochrany zranitelných skupin; zdravotnictví a vzdělávání; obnova válkou zničené infrastruktury; podpora zemědělského systému, zajištění zásobování potravinami a zkvalitnění managementu přírodních zdrojů.

Posudek pohlíží na obnovu jako na součást širšího procesu posilování afghánské společnosti. Dokument zdůrazňuje potřebu transparentnosti, odpovědnosti a šíření informovanosti, mimo jiné i formou pravidelných finančních zpráv – přičemž hlavním nástrojem určování priorit by měl být vládní rozpočet. Je rovněž nutné klást důraz na nápravu ekologických škod v zemědělství a zajistit, aby byla ochrana životního prostředí zohledňována v projektech spadajících do ostatních odvětví.

Mezi další zásady patří například omezení sociální marginalizace, znovuzapojení afghánských žen do všech oblastí afghánské společnosti a hospodářství a obnova základních služeb, zvláště kvality vzdělávání. Patří sem i potřeba vytvořit podmínky pro transformaci Afghánistánu v moderní tržní hospodářství s dynamickým soukromým sektorem a podporovat aktivní účast soukromého sektoru na hospodářské obnově.

Zpráva uvádí následující konkrétní činnosti:

  • boj proti minám:spadá sem jejich odstraňování i zvyšování veřejné informovanosti
  • bezpečnost:vybavení bezpečnostních sil a policie
  • ochrana zranitelných osob:zaměstnávání lidí na veřejných pracích; odborné vzdělávání; pomoc pro postižené osoby; podpora žen; rozvoj podnikání
  • zdraví: obnova nemocnic, zdravotních center a ženských klinik
  • vzdělávání:investice do základních, středních i vyšších škol
  • zemědělství a přírodní zdroje:přírodní zdroje a správa lesů; zavlažovací systémy; množení a distribuce semen; technická pomoc
  • bydlení a městské služby:zazimovací vybavení; vozidla na odvoz pevného odpadu; městské silnice a kanalizace; městský management/opravy budov
  • silnice:obnova a rozvoj silniční sítě; výstavba přístupových cest do vesnic a venkovských oblastí; zkvalitnění dvouproudých silnic.
  • civilní letectví:obnova osmi hlavních, šesti regionálních a 14 malých letišť; centra pro pilotní výcvik a civilní letectví
  • energie:kapitálové investice a technická pomoc pro zajištění produkce elektřiny, ropy, zemního plynu, uhlí a nových a obnovitelných energií.
  • státní a veřejná správa:podpora vytváření právního rámce na podporu zákonnosti, transparentnosti, odpovědnosti a hospodářského managementu; obnova budov ústředních, krajských a místních orgánů, pošt, zařízení (počítače, nábytek); školení zaměstnanců
  • telekomunikace:nejvíce investic by mělo vzejít ze soukromého sektoru; v oblastech s nízkou návratností přichází v úvahu dárcovská pomoc na přilákání soukromých investic
  • voda a sanitace:městské vodovody, kanalizace, sanitační a hygienická zařízení pro 27 měst; vodovody a sanitární/hygienická zařízení pro venkov
  • otázka gender(většinou začleněno do dalších programových kategorií): zkvalitnění práce ministerstva pro ženské záležitosti a jeho kanceláří ve všech 33 provinciích; rehabilitace Asociace žen; programy v jednotlivých provinciích
  • kulturní dědictví:pořízení inventáře národních kulturních zdrojů; obnova historických památek, Kábulského muzea a regionálních muzeí
  • životní prostředí(většinou začleněno do dalších programových kategorií): programy obnovy stavu životního prostředí včetně zalesňování, správy povodí řek, rozvoje obnovitelných energií, zkvalitňování zdraví obyvatel; budování institucí
  • místní správa, komunitní rozvoj:rozvoj programů vedených OSN či nevládními organizacemi; školení vládních úředníků
  • rozvoj soukromého sektoru:krátkodobé iniciativy na začátku procesu obnovy; patří sem mimo jiné například podpora legislativy a rozvoj institucí
  • kontrola drog:ustavení kontrolní protidrogové komise v Kábulu, založení pěti jednotek na kontrolu drog v klíčových provinciích; investice do oblasti vynucování protidrogových opatření, právní rámec; monitorování nezákonného pěstování opia; veřejná informovanost, strategie alternativních činností na obživu, a pomoc provinciím s výskytem pěstování opia.

 

Spojené národy budou stavět na pokroku dosaženém v roce 2001

Kofi Annan, generální tajemník OSN

Uplynulý rok byl velmi výjimečným rokem – byl výjimečný pro Organizaci spojených národů, pro New York, pro Spojené státy a pro většinu světa. Avšak pro některé části světa byl tento rok až příliš obyčejný. Když jsem ve svém projevu u příležitosti předávání Nobelovy ceny prohlásil, že jsme do třetího tisíciletí vstoupili ohnivou branou, měl jsem samozřejmě na mysli události 11. září.

Ale pro Afghánce, Izraelce, Palestince nebo pro mnoho dalších národů trpících válečnými konflikty a chudobou měla má slova zcela jiný význam. A na světě je také mnoho lidí, pro které má slova nemají žádný zvláštní smysl, protože jejich rok 2001 se nijak nelišil od roku 2000 nebo 1999. Byl to jen další rok života s nákazou HIV/AIDS, další rok v uprchlickém táboře, další rok politického útlaku či drtivé chudoby; nebo další rok, v němž je úroda stále slabší a děti mají stále větší hlad zatímco se globální životní prostředí ocitá ve stále větším ohrožení. To je realita, na kterou nesmíme zapomínat ani ve světle nové inspirace pramenící z pocty, která nám byla udělena Nobelovým výborem. A musíme ji mít na paměti i uprostřed mobilizace sil a odhodlání k celosvětovému boji proti terorismu.

V Afghánistánu nás čekají skličující vyhlídky a potřebujeme globální podporu, které se nám v případě této nešťastné země skutečně dostává. Obyvatelé Afghánistánu mají nyní bezprecedentní příležitost začít od základů a vybudovat stát, který bude chránit jejich práva a zájmy. Stále sice čelíme vážné humanitární krizi a naléhavým bezpečnostním problémům, které musí být řešeny. Je tu však také nová vláda široké koalice a nová snaha rehabilitovat zemi a uvést ji na cestu rozvoje. Tuto příležitost nesmí promarnit Afghánci, jejich sousedi ani mezinárodní společenství.

Situace na Blízkém východě vypadá v současné chvíli mnohem méně nadějně. Je jasné, že zúčastněné strany nejsou schopny samy problém vyřešit. Je zapotřebí koordinovaného mezinárodního úsilí, aby se svářící strany opět vrátily k jednacímu stolu, a to neprodleně. A přitom nesmíme ztratit ze zřetele širší problémy ovlivňující situaci v regionu.

Musíme pokračovat v úsilí řešit konflikty v Africe, Latinské Americe a všude tam, kde vzájemné spory stojí v cestě důležité práci pro ekonomický a sociální rozvoj.

Musíme pokračovat v boji proti HIV/AIDS a stavět na pokroku dosaženém v roce 2001 v podobě vytvoření jednotné globální strategie, posílení informovanosti a mobilizace zdrojů. A přitom musíme mít neustále na paměti naše Miléniové rozvojové cíle. V roce 2002 se budou konat dvě konference, které představují jedinečnou příležitost pro rozvoj: Konference o financování rozvoje v Monterey a Konference o udržitelném rozvoji v Johanesburgu.

Organizace spojených národů samozřejmě potřebuje dostatečné zdroje k tomu, aby mohla dostát všem závazkům a výzvám, které před ní stojí. Apeluji na členské státy, aby překonaly vzájemné neshody a poskytly Organizaci prostředky nezbytné pro efektivní práci, kterou od nás svět očekává.

 

Share on Facebook0Tweet about this on TwitterGoogle+0