2000



Dohoda pro OSN

International Herald Tribune

28. prosince 2000 Spolu s obvyklým rozsáhlým seznamem mezinárodních problémů přenechá Clintonova administrativa nastupující Bushově jeden nečekaný, leč nadějný dárek: šanci napravit silně pošramocené vztahy Spojených států s OSN. Po několikaměsíčním úsilí amerického vyslance v OSN Richarda Holbrooka a iniciativě zakladatele CNN Teda Turnera Valné shromáždění odhlasovalo snížení amerických příspěvků, což by mohlo umožnit splacení amerických nedoplatků a tím možná i ukončit ostrý konflikt mezi Kongresem, administrativou a Sekretariátem OSN o odpovědnosti Spojených států vůči OSN.

Republikánští členové Kongresu užívali Spojené národy jako symbol svévolného internacionalismu a jako politického fackovacího panáka. Ačkoli je kritika přebujelého byrokratického aparátu OSN a nezdařených mírových operací částečně na místě, jednostranné snížení poplatků Kongresem a odmítnutí splatit starší dluhy nejen podlamuje roli USA ve vedení Spojených národů, ale ohrožuje samu existenci OSN po skončení studné války. Když Clintonova administrativa dospěla v roce 1997 k dohodě, podle níž Kongres souhlasil se zaplacením 900 milionů USD dluhů výměnou za snížení každoročního příspěvku, někteří se k ní přihlásili v očekávání, že OSN tyto podmínky nikdy nepřijme. To, že Valné shromáždění snížení amerických každoročních poplatků i příspěvků na mírové operace v posledních okamžicích tohoto roku schválilo, dokládá vytrvalost Richarda Holbrooka a zároveň i celosvětové podpory OSN, neboť 18 zemí Singapurem počínaje a Čínou a Ruskem konče se dohodlo, že společně doplní mezeru vzniklou snížením amerických poplatků. Ted Turner souhlasil se zaplacením 34 milionového rozdílu mezi původními a novými americkými poplatky za jeden rok, což umožnilo Holbrookovi na poslední chvíli překlenout poslední překážku jeho jednání.

Navzdory ostré rétorice se objevily známky toho, že OSN a Kongres si z této dlouhé bitvy vzaly poučení. Sekretariát OSN akceptoval nezbytnost reformy. Kongres zase poněkud slevil ze své kritiky vůči OSN, senátor Jesse Helms, republikán z Jižní Karolíny a předseda výboru pro zahraniční vztahy navštívil v tomto roce Radu bezpečnosti a chválil dohodu uzavřenou Holbrookem. Čerstvě zvolený prezident George W. Bush zatím k dohodě nezaujal vlastní postoj, ale jeho administrativa by udělala dobře, kdyby dohodu přijala. Spojené státy by tak dostaly možnost tlačit OSN k potřebným změnám a zároveň by tak bylo jasné, že i v době, kdy má Amerika ve světě nikým nezpochybnitelnou autoritu, zůstává věrná mnohostranné diplomacii a je ochotná podílet se i na jejích nákladech.

 

Velkolepé zakončení Miléniového zasedání VS

23. prosince 2000 V předvečer vánočních svátků ukončilo Valné shromáždění OSN své Miléniové zasedání. Mezinárodní společenství při té příležitosti dostalo zvláštní vánoční dárek: byla přijata nová stupnice příspěvků do pravidelného rozpočtu OSN pro období 2001-2003, přičemž horní mez příspěvku od kteréhokoliv jednotlivého státu byla snížena z 25 na 22 procent celkového rozpočtu. Valné shromáždění dále dosáhlo konsensu ohledně přehodnocení financování mírových operací. Zde se Česká republika připojila ke skupině zemí, které se dobrovolně zavázaly platit více, než je pro ně stanoveno na základě hrubého příjmu na hlavu.

„Jsme svědky velikého úspěchu“, prohlásil zástupce Francie v projevu, v němž jménem Evropské unie Valnému shromáždění přednesl stanovisko k přijímanému dokumentu. Uvítal, že nakonec bylo dosaženo konsensu ohledně stupnice příspěvků navzdory nemalým názorovým rozdílům mezi jednotlivými členskými státy.

Zástupkyně Austrálie, která hovořila i jménem Kanady a Nového Zélandu, konstatovala, že horní mez příspěvku je spíše politickou než technickou otázkou. V podstatě se jednalo o výhodný obchod: výměnou za snížení horní hranice splatí jeden z nejvýznamnějších přispěvatelů do rozpočtu své dluhy. Australská delegátka vyzvala dotyčný stát, aby svému závazku dostál a vrátil tak OSN pevnou půdu pod nohama.

V loňském roce přijal americký Kongres rozhodnutí, že v průběhu tří let budou zaplaceny nedoplatky mezinárodním organizacím v hodnotě 926 milionů USD za předpokladu, že budou splněny určité specifické podmínky. Letošní splátka byla mimo jiné podmíněna tím, že Valné shromáždění sníží horní mez rozpočtového příspěvku členských států na 22 procent a příspěvek USA na mírové operace na 25 procent.

Co se týče stupnice příspěvků na mírové operace, Valné shromáždění přehodnotilo ad hoc ujednání z roku 1973 o financování mírových operací. Bylo ustaveno deset příspěvkových úrovní v závislosti na příjmu na hlavu v jednotlivých zemích. Na jednom konci stupnice jsou nejméně vyspělé země, jejichž příspěvky jsou značně sníženy, zatímco na druhém konci stupnice budou stálí členové Rady bezpečnosti ještě připlácet ke svým pravidelným povinným příspěvkům tak, aby se vyrovnalo snížení na opačném konci stupnice. Návrh rovněž specifikuje přechodná období při přesunu z jedné kategorie do druhé.

S cílem umožnit inicializaci doporučení Panelu pro mírové operace OSN („Brahimi Report“) rozhodlo Valné shromáždění vyčlenit v rámci současného rozpočtu dodatečnou částku více než 400 tisíc USD a schválila účetní požadavky ve hrubé výši 9,19 milionů USD za období od 1. července 2000 do 30. června 2001.

Na financování mírových misí vyčlenilo Valné shromáždění pro období od 1. července 2000 do 30. června 2001 následující položky: 563 milionů USD pro misi OSN na Východním Timoru (UNTAET); 450 milionů USD pro misi OSN v Kosovu (UNMIK) a hrubou částku nepřevyšující 150 milionů USD pro misi OSN v Etiopii a Eritreji (UNMEE).Valné shromáždění rovněž schválilo na rok 2001 rozpočet 108,48 milionů USD na provoz Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a 93,97 milionů USD pro Rwandský tribunál. V souladu s těmito dvěma rezolucemi Valné shromáždění rozhodne experimentálně odsouhlasit pro tribunály dvouletý rozpočet na období 2002-2003 a bude se dále touto otázkou zabývat.

Před skončením práce Valného shromáždění jeho předseda Harri Holkeri z Finska uvedl, že bylo učiněno rozhodnutí v mnoha důležitých otázkách. Miléniová deklarace byla nejpodstatnější událostí tohoto zasedání a určila jeho agendu. Hlavní výzvou Miléniovému shromáždění bylo uplatnění deklarace v praxi. Harri Holkeri dále řekl: „podle mého názoru je deklarace ze Summitu jedním z nejvýznamnějších dokumentů poslední doby. Pokud splníme její cíle, bude to mít nesmírný mezinárodní dopad“. V uplynulých dvou týdnech, pokračoval Holkeri, dominovaly diskusím Valného shromáždění zejména dvě témata: implementace Brahimiovy zprávy a stanovení nových členských příspěvků. Pokud jde o Brahimiovu zprávu, shromáždění dospělo k dohodě velice rychle a v důsledku toho musí být Sekretariátu OSN poskytnuty další naléhavě potřebné zdroje. Skutečnost, že bylo dosaženo kompromisu v otázce příspěvků dokázala, že delegáti si uvědomují, jak závažné následky by pro OSN měl neúspěch v jednání o této otázce.

 

Smysl pro globální odpovědnost

Václav Havel, prezident České republiky

OSN by se měla rychle proměňovat z místa střetání partikulárních zájmů různých států v místo společného a solidárního rozhodování celého lidstva o tom, jak nejlépe organizovat svůj pobyt na této planetě. Z velkého společenství vlád, diplomatů a úředníků by se tedy měla stále zřetelněji stávat společnou institucí všech obyvatel naší planety, z nichž každý by ji chápal jako organizaci vskutku svou, kterou si platí nejen proto, aby se ho zastávala jako konkrétní bytosti, ale i proto, aby z jeho pověření hledala cesty k trvalému prospěchu lidského rodu a ke skutečné kvalitě života.

Takováto OSN by musela mít dva pilíře: jedním by byl – tak jako dnešní plenární shromáždění – soubor rovnoprávných představitelů exekutiv jednotlivých států; druhým by pak bylo seskupení volené přímo obyvateli zeměkoule, takže by v něm počet zástupců jednotlivých národů zhruba odpovídal jejich velikosti. Tato dvě tělesa by byla tvůrcem a garantem celosvětové legislativy. Jakýmsi výkonným orgánem, který by jim byl odpovědný, by pak byla Rada bezpečnosti či něco, co by bylo jejím pokračovatelem. Tento orgán by samozřejmě musel být složen jinak než dnešní Rada bezpečnosti. Větší váhu by v něm asi měla mít kvalifikace a osobnostní váha jednotlivých členů než okolnost, z jaké země pocházejí, přičemž žádný z nich by zřejmě neměl mít sám právo veta. Budoucí OSN by měla mít své stálé vojenské a policejní jednotky. Její vrcholný exekutivní orgán by měl kontrolovat a vymáhat plnění zákonů či usnesení OSN v oblasti bezpečnosti, lidských práv, životního prostředí, výživy, hospodářské soutěže, v oblasti zdravotnické, finanční, místního rozvoje a tak dále.

Ať se setkám s jakýmkoli problémem dnešní civilizace, vždycky nakonec narazím na jedno základní téma: na téma lidské odpovědnosti. Nejde přitom o pouhou odpovědnost člověka ke svému vlastnímu životu či přežití, ke své rodině, ke své firmě nebo jakékoli jiné komunitě, ale o jeho odpovědnost před nekonečnem a věčností, prostě o jeho odpovědnost za svět. Ano, zdá se mi, že nejdůležitější, oč je třeba v éře globalizace usilovat, je globální odpovědnost.

Kdesi v prazákladech všech světových náboženství je zakotven v podstatě týž soubor hlavních mravních imperativů. V tomto souboru je třeba hledat zdroj, energii i étos celosvětové obnovy vskutku odpovědného vztahu člověka k naší Zemi a všem jejím obyvatelům, jakož i k budoucím generacím. Bez étosu této znovunalezené globální odpovědnosti není myslitelná ani smysluplná reforma OSN.

Z projevu na Miléniovém Summitu v New Yorku

 

Upírat části lidstva podíl na prospěchu z globalizace je ostudné

Kofi Annan, generální tajemník OSN

V době, kdy globalizace a technologie přináší dosud nepředstavitelný prospěch jedné části lidstva, je ostudné a nepřijatelné, že druhá – a podle většiny výpočtů větší – část lidstva je z tohoto prospěchu vyloučena a žije v absolutní bídě, často doprovázené špatnou výživou a nemocemi. Myslím, že jsme si všichni vědomi naší povinnosti změnit tento stav věcí, a co víc, že je to v našem zájmu. Co však ještě dostatečně nechápeme je skutečnost, že nástroje k této změně leží v našich rukou.

Ve své miléniové zprávě navrhuji za cíl snížit do roku 2015 o polovinu počet lidí žijících s jedním dolarem na den a méně. Někteří lidé tento cíl považují za vysoce nerealistický. Jiní ho považují za příliš skromný, protože i kdyby se nám podařilo jej dosáhnout, bude stále ještě zbývat 600 milionů lidí žijících v nejhlubší chudobě.

Ve skutečnosti se jedná o optimistický cíl. Například v subsaharské Africe ho bude moci být dosaženo pouze za podmínky, že by se tamní ekonomický růst dostal na 7 až 15% v každém z následujících patnácti let – což zdaleka převyšuje současný růst v regionu. Na druhou stranu jsou však strategie jak toho dosáhnout poměrně jasné.

Musí to být strategie vedoucí k trvalému růstu, protože veškeré údaje indikují silnou propojenost mezi ekonomickým růstem a příjmy chudých.

Musí to být strategie, které podporují soukromé investice, vytvářejí pracovní příležitosti, zejména pro mladé, využívají potenciálu nových informačních technologií a zvyšují efektivitu a transparentnost samotných vlád.

Musí být učiněny kroky k ukončení válek. Neexistuje nic, co by bylo více v rozporu s růstem a co by více a cíleně udržovalo a zvyšovalo chudobu, než ozbrojený konflikt. Musíme přerušit tento začarovaný kruh.

Navíc musí vlády (zejména v subsaharské Africe, ale nejen tam) čelit ochromující devastaci, kterou jejich ekonomikám a společnosti způsobuje onemocnění HIV/AIDS.

Především musíme investovat do vzdělání. Vyzval jsem členské státy, aby přijaly za svůj cíl dosáhnout do roku 2015 všeobecné školní docházky. Nejobtížnější, zároveň však i nejdůležitější součástí tohoto úkolu bude odstranění rozdílu mezi oběma pohlavími. Více než 110 milionů dětí na světě nechodí do školy. To je samo o sobě dost zlé. Dvě třetiny z nich jsou dívky. Rodiny musí být přesvědčeny, že vzdělání jejich dcer je naprosto stejně důležité jako vzdělání jejich synů.

V této fázi se může zdát, že očekáváme od rozvojových zemí, aby veškeré tyto náročné úkoly provedly samy. Je pravdou, že žádná země se nebude moci plně zapojit do globální ekonomiky, pokud její vláda a obyvatelé nebudou v zájmu tohoto cíle tvrdě pracovat. Ale předpokládat, že to mohou tyto země zvládnout samy, by bylo v rozporu se základními pojmy. Podstatou obchodu je, že lidé svobodně prodávají i kupují, a to platí pro globální ekonomiku stejně jako pro každou jinou.

Pouze s úplným a volným přístupem na trh pro zboží z rozvojových zemí mohou tyto země přilákat investice, které potřebují k dosažení vysokého růstu a pouze tak se mohou vykoupit ze své chudoby.

Pouze pokud budou nejchudší země osvobozeny od splácení dluhů a dalších dlužních závazků, budou schopny věnovat odpovídající podíl svých příjmů na boj s chudobou.

A pouze s velkorysou finanční podporou průmyslového světa mohou země, které usilovně pracují na reformě svých ekonomik, poskytnout svým nejchudším obyvatelům základní sociální služby, které tak naléhavě potřebují.

Země, které skutečně aktivně bojují s chudobou, si zaslouží pomoc. Státy, které podnikají kroky k nastolení právního řádu a dobré správy si zaslouží podporu. Potřebují také mezinárodní ekonomický a finanční systém, který by reagoval na jejich rozvojové potřeby. Toto je současně morálním imperativem i společným zájmem celého světa.

Moje miléniová zpráva má za cíl zmobilizovat světovou energii k realizaci společných a dosažitelných cílů. Ministři financí a rozvoje při tom hrají zásadní úlohu, zejména s pokračujícími konzultacemi na vysoké úrovni o mezivládním financování rozvojových aktivit plánovaných na příští rok. Zejména ministři financí si nemohou dovolit chápat svůj resort izolovaně. V současné době musí jejich práce mít velmi široký záběr: nežádá se po nich pouze, aby financovali ten a ten program, tu a tu potřebu, ale aby se podíleli na vlastním hledání řešení.

Na jarním setkání brettonwoodských institucí jsme mohli vnímat pokračující zapálenou diskusi o výhodách a nevýhodách globalizace a požadavky, a vůči našim organizacím byly vznášeny požadavky, aby pracovaly více a lépe.

Je třeba, abychom přeměnili tento neklid, tento kvas a konfrontační energii v něco konstruktivního – v něco, co by přineslo užitek všem lidem, a co by mohli všichni lidé podporovat.

 

Mladí lidé musí stát v čele reformy OSN

Pokud chce Kofi Annan odstranit nedostatky OSN, musí se obrátit na novou politickou generaci

Quentin Peel,
Financial Times

Snad není ani třeba říkat, že Spojené národy mají určitý problém se svou image.

Navzdory své chvályhodné roli světového četníka, hlavního udržovatele míru a garanta lidských práv, není OSN vnímána jako úspěšná. Podle miléniového průzkumu veřejného mínění provedeného společností Gallup International je více než polovina světové populace nespokojena s jejími výsledky. Téměř každý desátý člověk je podle výsledků průzkumu dokonce „velmi nespokojen“.

Na druhou stranu nejsou tito nespokojenci zrovna ti, od nichž by to člověk nejvíce očekával. Například v Severní Americe, kde je kritika OSN často nejostřejší, byly spokojené asi dvě třetiny lidí. V západní Evropě bylo spokojených 52 procent. Nejpozitivnější jsou názory Afričanů – přes 80 procent je spokojených.

Největší nespokojenost panuje ve Východní Evropě, kde je spokojených jen 32 procent lidí, v Latinské Americe a v zemích jako je Pákistán, kde se počet „velmi nespokojených“ pohybuje kolem 43 procent.

Za této situace generální tajemník OSN Kofi Annan tento týden zveřejnil svou Miléniovou zprávu, jejímž cílem je vymezit roli OSN pro 21. století a stanovit agendu Miléniového shromáždění, které bude zahájeno v září tohoto roku.

Jak Kofi Annan připustil když v New Yorku svou zprávu prezentoval, může se jevit jako „absurdně ambiciózní“. V podstatě se ale jedná o velice přesvědčivý, fundovaný a ve svých důsledcích značně depresivní dokument. Dokonce natolik depresivní, že by rozhodně nebylo moudré ho pomíjet. Ať se nám to líbí nebo ne, svět potřebuje organizaci jako jsou Spojené národy více než kdy dříve. Konec studené války ukončil sterilní, avšak předvídatelnou patovou situaci a přivodil erupci krvavých lokálních konfliktů. Porušování lidských práv již není ospravedlňováno ideologií, ale národnostními a náboženskými motivy.

Probíhající dramatické procesy globalizace zároveň maří pokusy o státní regulaci. Zatímco ti, kdo dosud prosperovali, se díky volnému pohybu kapitálu, svobodné komunikaci a svobodnému trhu stali ještě bohatšími, ti nejchudší mohou prospěch z globalizace snadno propást vzhledem k nedostatku vzdělání a technického vybavení.

Z Annanovy zprávy je až příliš patrné, jak nerozlučně spjaty jsou pro miliardy chudých obyvatel světa problémy chudoby, konfliktů, chorob, podvýživy, negramotnosti, špatného vládnutí a porušování lidských práv. A za tím vším stojí hrozba ničení životního prostředí, která může potenciálně zhoršovat podmínky života pro chudé i bohaté obyvatele tohoto světa.

Kofi Annan má však i jednu dobrou zprávu: „Svět již 55 let, nejdéle v moderních dějinách, nezažil válku mezi velkými mocnostmi“. Mezistátní konflikty jsou také z větší míry záležitostí minulosti, neboť hospodářská globalizace odstranila význam teritoriálních zisků. Většina válek má dnes podobu brutálních vnitřních konfliktů, přičemž většinou se jedná o „války chudých proti chudým“. Chudoba a násilí jsou dvě stránky jedné mince.

Totéž platí o chorobách jako je AIDS, jež zejména v Africe podkopává ekonomický růst. Tato choroba útočí především na mladé lidi a decimuje již beztak řídké řady školených a vzdělaných pracovníků. V Pobřeží slonoviny zemře každý den školního roku jeden učitel.

Nejen že jsou tyto údaje depresivní, jsou nám také depresivně povědomé. Kofi Annan se však snaží opustit tradiční parametry diskuse o rozvoji a vzít v úvahu faktory jako dopad globalizace a hrozba zničení životního prostředí.

Co se týče životního prostředí, členské státy OSN se o zařazení této otázky do agendy nijak zvlášť nezasazovaly. V průběhu diskuse o obsahu zprávy generálního tajemníka, která trvala osmnáct měsíců (není divu, že si OSN vysloužila špatnou pověst!), nedošlo na Valném shromáždění ani jednou k seriózní diskusi o životním prostředí. Tuto skutečnost však generální tajemník ignoroval, a otázku životního prostředí přesto do své zprávy zařadil.

Nejedná se pouze o globální oteplování, přestože fakt, že v mnoha průmyslových zemích dosud nedošlo k přijetí protokolu z Kjóta o omezování emisí skleníkových plynů, je smutnou ilustrací toho, jak malý význam státy této otázce připisují. Patří sem však i otázky jako prosté zásobování vodou. Nedostatek nezávadné pitné vody a špatná hygiena jsou přímou příčinou 80% všech nemocí v rozvojovém světě. Roční úmrtnost přesahuje pět milionů, což je desetkrát více než počet obětí válek za stejnou dobu.

„Žádným opatřením není možno omezit počet nemocí a zachránit více lidských životů než zajištěním nezávadné vody a základních hygienických podmínek pro všechny.“

Generální tajemník vyzývá Valné shromáždění, aby si vytyčilo cíl snížit do roku 2015 o polovinu počet lidí, kteří trpí nedostatkem nezávadné vody. Ve stejném časovém horizontu má být zajištěno úplné základní vzdělání pro všechny děti – chlapce i dívky. O polovinu by se měl také snížit počet lidí žijících v extrémní chudobě.

Jsou to vše jen nereálné představy? Možná. Kdyby ale po jejich realizaci neměl volat Kofi Annan, pak kdo jiný?

Svítá však jeden paprsek naděje. OSN se zoufale nedostává prostředků, což je v neposlední řadě způsobeno neochotou USA zaplatit své příspěvky. Zmírňování chudoby, ochrana míru, lidská práva a životní prostředí pro členské státy rozhodně nejsou zcela prioritní, bez ohledu na to co říkají. Prioritní jsou ale tyto otázky pro mladé lidi, kteří jsou sice na jednu stranu znechuceni tradičními politickými manýry, ale zároveň jsou od nich osvobozeni díky internetu.

Existuje tudíž voličstvo, které jen čeká na inspiraci. Tito lidé pracují s internetem, myslí globálně, a záleží jim na tom, kam svět spěje. A je možné, že se nejedná pouze o mladický idealismus. Odtud plyne naděje, že se návrhy Kofiho Annana podaří uvést v život.

 

Česká vláda přistupuje k romské otázce s velkou mírou objektivity

Komise OSN pro lidská práva se zabývá Zprávou zvláštního zpravodaje OSN o rasismu

„Česká vláda se upřímně snaží zavádět reformy ve prospěch Romů, které, pokud se je podaří zrealizovat, by měly přinést ve střednědobém i dlouhodobém výhledu dobré výsledky“, píše se ve zprávě zvláštního zpravodaje OSN pro otázky rasové diskriminace, jež byla předložena právě probíhajícímu zasedání Komise pro lidská práva v Ženevě (20. března – 28. dubna 2000).

Zvláštní zpravodaj OSN Maurice Glele-Ahanhanzo navštívil loni v záoí Českou republiku, Rumunsko a Maďarsko na základě informací o údajné systematické diskriminaci romských občanů v těchto zemích a o častých projevech násilí vůči Romům ze strany přívrženců extrémně pravicových organizací a příslušníků policie. Zvláštní zpravodaj byl zejména znepokojen plánem městského zastupitelstva v Ústí nad Labem oddělit domy obydlené Romy od ostatních obyvatel zdí postavenou podél ulice.

Kromě popisu řady případů diskriminace, nedostatků v zákonech a případů rasově motivovaného násilí zpráva uvádí, že samotná ochota české vlády uznat tyto skutečnosti představuje významný pokrok směrem k vyřešení problémů, kterým musí Romové čelit. „Úřady, s nimiž jsem během návštěvy přišel do styku, dávaly najevo značnou otevřenost a přání spolupracovat při hledání vhodných řešení. Na otázky zvláštního zpravodaje odpovídali pracovníci úřadů bez vyhýbání a poskytli příslušnou dokumentaci. S přihlédnutím ke zprávám, které již byly předloženy Výboru pro odstranění rasové diskriminace, OBSE a Radě Evropy, lze konstatovat, že česká vláda prokazuje ve vztahu k romské otázce značnou objektivitu“, uzavírá zpráva.

Během své návštěvy v České republice (20.-22.září 1999) se zvláštní zpravodaj OSN setkal s ministry vlády, s představiteli místních orgánů, se zástupci nevládních organizací i zástupci romské menšiny. Navštívil také Matiční ulici v Ústí nad Labem, kde měla být postavena plánovaná zeď, aby se na vlastní oči seznámil s příkladem „napětí mezi Romy a ostatním většinovým obyvatelstvem.“

Kromě systematického popisu povahy diskriminačních praktik a postojů vůči romské menšině zpráva předkládá některá konkrétní doporučení v oblasti vzdělání, kulturních výměnných programů, způsobů vzájemné komunikace a legislativy.

Cílem této zprávy, která má jinak celkově spíše obecný charakter, bylo identifikovat problémy Romů v této části Evropy a poskytnout Komisi OSN pro lidská práva informace o způsobech, jakými se dotyčné vlády snaží situaci řešit. Zpráva dále zdůrazňuje, že ve společné snaze získat členství v Evropské unii vlády všech tří zemí usilují o zavádění reforem ve prospěch Romů, které, pokud se je podaří uskutečnit, by měly přinést střednědobé i dlouhodobé úspěchy.

 

Ve světě sužovaném konflikty má mírotvorná činnost stále své místo

Kofi Annan, generální tajemník OSN

Uplynulý rok byl obzvlášť bouřlivý. OSN připadl náročný úkol pomoci obnovit válkou zničené Kosovo jako mnohonárodnostní společnost. Podobně rozsáhlý úkol nám byl uložen ve Východním Timoru. Došlo k rozšíření naší mise v Sierra Leone. Podnikli jsme přípravné kroky k zahájení operace v Demokratické republice Kongo – zdejší složitý konflikt vedl k rozšíření nestability na bezmála polovinu afrického kontinentu. Spojené národy v současné době řídí 17 misí zahrnujících více než 30 000 vojáků, policistů a vojenských pozorovatelů.

Mezinárodní společenství nadále věří v efektivitu mírotvorné činnosti OSN. Mírotvorná činnostdoznala v uplynulých letech výrazných změn. Až do doby před deseti či patnácti lety bývaly síly OSN zpravidla rozmístěny mezi dvěma znepřátelenými stranami a jejich posláním bylo monitorovat dodržování příměří nebo podávat zprávy o dodržování mírových dohod. V posledních několika letech však OSN také pořádala volby, demobilizovala povstalecké síly, navracela uprchlíky do jejich domovů a angažovala se při obnově a budování struktury administrativních institucí. Podobné komplexní operace se od té doby staly normou.

Nejvýznamnější změnou od počátečního období mírotvorné činnosti je, že zatímco dříve byly mírové operace většinou vysílány aby řešily konflikty mezi státy, dnes jsou častěji nasazovány při konfliktech vnitřních.

Jednou z příčin tohoto trendu je, že občanské války dnes často mají mezinárodní důsledky – zejména v podobě pohybu uprchlíků přes hranice a někdy i přenesení násilí do vedlejších států.
Dalším důvodem je ukončení studené války, které přineslo zvýšený výskyt konfliktů, které nejsou velmoci ochotné či schopné potlačit. Tyto konflikty začaly vyvstávat v době, kdy bylo v Radě bezpečnosti snazší dosáhnout konsensu ohledně role Spojených národů, neboť již neexistovaly rivalské velmocenské bloky zaujímající v místních konfliktech opačná stanoviska.
Svou roli sehrála i globalizace médií a lidská solidarita. Když lidé vidí v televizi utrpení dětí, jsou znepokojeni, i když záběry pochází z opačného konce světa. Byl to právě tento faktor, jenž přispěl k vyslání mírových sil do Somálska. Naléhavé humanitární katastrofy a flagrantní případy porušování lidských práv rovněž vedly k vyslání humanitárních intervencí. V důsledku spolupůsobení všech těchto faktorů se OSN více než kdykoliv dříve podílí na udržování míru v rámci jednotlivých států.

Příslušníci mírových sborů jsou vysíláni i do míst, kde dosud ještě nebylo dosaženo míru, který by bylo možno udržovat. V Somálsku obě strany konfliktu opakovaně porušovaly dohody o příměří a pracovníci OSN se stávali objektem vražd, únosů a zastrašování. Pachatelé těchto zločinů dobře věděli, že oběti na životech mohou oslabit ochotu států podporovat mírovou operaci a poskytnout pro ni své vojáky. Dokonce i v případech, kdy došlo k uzavření mírové dohody, jako například v Angole, musely síly OSN čelit nesmiřitelným povstaleckým skupinám, pro které byla válka výhodným obchodem díky tomu, že měly kontrolu nad exportem hodnotných surovin (například diamantů, drog nebo dřeva).

V loňském roce jsem nechal vypracovat dvě rozsáhlé studie o selhání mírových sil a plně jsem přijal jejich závěry, podle nichž OSN a světové společenství jako takové zklamalo důvěru obyvatel Rwandy a bosenské Srebrenice. Musíme učinit vše, co je v našich silách, aby se podobné hrůzy neopakovaly a nesmíme se znovu dopustit téže chyby: jistě budeme znovu postaveni před podobně náročné výzvy. S tímto záměrem jsem zadal vyhotovení obsáhlé studie našich zkušeností s mírovou činností. Očekávám, že v některých oblastech budu schopen posílit systém svou vlastní autoritou. V jiných doporučím členským státům přijetí praktických opatření.

Schopnost rychlého rozmístění jednotek je naprostou nutností pro úspěšné zachování příměří či zastavení konfliktu. Avšak k nasazení jednotek většinou dojde až tři až čtyři měsíce po přijetí rozhodnutí. Spojené národy musí být schopny rychlé reakce: v současné době je naše situace asi taková, že když vypukne požár, musíme nejprve postavit požární stanici, abychom dokázali zareagovat. Podle tzv. „záložní“ dohody je více než 80 států ochotno poskytnout více než 80 000 vojáků. Nicméně tyto státy mohou odmítnout svou účast, což znamená, že záložní dohoda je něco jako cestovní šek opatřený pouze jedním podpisem: dokud svůj podpis nepřiloží majitel, není možné peníze použít. V praxi se záložní dohoda prokázala jako nedostačující tváří v tvář potřebě rychlého nasazení.

Celá řada vlád se nespokojila pouze s vyčleněním jednotek a techniky využitelných k mírovým operacím. Pod vedením Dánska byla vytvořena mezinárodní pohotovostní záložní brigáda (známá jako SHIRBRIG), jejíž některé jednotky mohou být nasazeny do osmačtyřiceti hodin od rozhodnutí Rady bezpečnosti za předpokladu, že zúčastněné členské státy s nasazením souhlasí. Státy podílející se na SHIRBRIG se příští měsíc setkají v New Yorku, aby diskutovaly o dalších krocích a my vyzýváme další státy k vytváření pohotovostních oddílů využitelných při operacích OSN.

Je rovněž třeba dosáhnout konsensu mezi členskými státy ohledně vymezení mírové činnosti OSN. Udržování příměří a vedení války jsou totiž dvě zcela odlišné věci. OSN nemá dostatečnou kapacitu k tomu, aby mohla sama provádět válečné operace. K tomuto účelu jsou obvykle vhodnější dočasné koalice států. Je však nezbytné, aby tyto operace byly schváleny Radou bezpečnosti, má-li se jim dostat širší mezinárodní podpory a legitimity.

Základní složka mírové činnosti OSN, odbor sekretariátu OSN pro mírotvornou činnost, založený v polovině 90. let, byl později zredukována na nepřijatelně nízkou úroveň. Máme rovněž nedostatek lidské síly, policistů, soudců a administrativních pracovníků potřebných pro výkon současných operací. Rada bezpečnosti například schválila rozmístění 4700 policejních příslušníků pro misi OSN v Kosovu, avšak členské státy dosud poskytly pouze necelou polovinu tohoto počtu.

Nejdůležitější složkou vedení operací je samozřejmě Rada bezpečnosti. Je zapotřebí, aby Rada bezpečnosti ustavovala operace tehdy, když to může přispět k vyřešení situace a aby ustavené mise finančně i politicky podporovala. Je potřeba, aby udělené mandáty byly realistické, důvěryhodné a splnitelné. A především je vždy nutno udržet soulad mezi cíli a dostupnými prostředky. Tyto prostředky musí odpovídat mandátu a Rada bezpečnosti musí být vždy připravena upravit jedno či druhé podle vývoje konkrétní situace.

Mírotvorná činnost nikdy neměla sloužit k ukončování válek, ale k vytváření prostoru: diplomatického prostoru, umožňujícího znepřáteleným stranám přesunout své spory z bojiště k jednacímu stolu; hospodářský prostor umožňující zemím ustoupit od destrukce a vrátit se k cestě rozvoje. Mírové operace jsou příliš cenným nástrojem, než abychom si mohli dovolit nevybavit je vším, co ke svému úspěchu vyžadují.

Dnes si více než kdy dříve uvědomujeme, že úspěch při ukončování konfliktů i při jejich prevenci souvisí s hlubšími otázkami rozvoje, demokratického systému vlády a dodržováním lidských práv. Toto propojení různých otázek představuje kontext, v němž jsou dnešní mírové operace vykonávány. Pochopení tohoto kontextu je základním předpokladem k tomu, aby mírové operace zůstaly klíčovým nástrojem při řešení konfliktů současného světa.

 

Share on Facebook0Tweet about this on TwitterGoogle+0