20 let od genocidy ve Rwandě: V čem jsme se poučili a v čem nikoli?

7.4.2014

Pan Ki-mun

Ve Středoafrické republice v současné době vláda i občanští aktivisté usilovně hledají cestu ke stabilizaci situace a udržení míru. Já sám jsem se v pondělí zúčastnil ve rwandském Kigali připomínky 20. výročí genocidy. Její dozvuky stále ještě pozorujeme v nejistoté oblasti Velkých jezer i ve vědomí mezinárodního společenství. Každá situace má svůj vlastní vývoj. Stejně je tomu u syrského konfliktu, který si každý den vybírá nové oběti na životech. Všechny ale představují složitý problém, jehož vyřešení je otázkou života a smrti: co může mezinárodní společenství dělat, když jsou nevinní lidé hromadně zabíjeni a vláda nedokáže své lidi ochránit, nebo se sama násilí přímo účastní?

Genocidy ve Rwandě a Srebrenici se staly symbolem selhání mezinárodního společenství. Míra brutality ve Rwandě dodnes šokuje. Každý den bylo zavražděno 10 tisíc lidí. Umírali denně, celé tři měsíce. Za zvuků nenávistného vysílání jedné z rozhlasových stanic zabíjeli Rwanďané Rwanďany.

Díky poučení z těchto hrozných událostí se od té doby podařilo realizovat významné kroky. Mezinárodní společenství je jednotné v odporu proti beztrestnosti. Důkazem toho je ustanovení Mezinárodního trestního soudu. Mezinárodní tribunály a tribunály s podporou OSN, mezi nimi i Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, posuzují odpovědnost viníků a mají prokazataleně odstrašující účinek na potenciální pachatele přečinů proti mezinárodním normám. Přelomové bylo odsouzení někdejší hlavu státu za válečné zločiny.

Odpovědnost za ochranu

Mezinárodní společenství podpořilo princip odpovědnosti za ochranu. Žádný stát už nadále nemůže označovat odpudivé zločiny za svou vnitřní záležitost, jíž se mezinárodní zájem netýká. Rostoucí počet vlád a regionálních organizací vytváří mechanismy pro předcházení genocidě. OSN a její partneři stále častěji vysílají do problematických míst pozorovatele pro lidská práva. Jsou prodlouženou rukou, která vládám i nevládním aktérům dává na srozuměnou, že svět se dívá. A protože takové zločiny vyžadují plánování, zaměřujeme se na hlavní rizikové faktory, od absence institucí až po nenapravené křivdy.

Důrazněji také chráníme civilisty, mimo jiné také před velmi rozšířeným sexuálním násilím. Asertivní přístup při udržování míru pomohl k porážce jedné z nejbrutálnějších ozbrojených milic na východě Demokratické republiky Kongo. OSN otevřela dveře základen svých mírových misí v Jižním Súdánu pro tisíce lidí, kteří v nich nalezli útočiště před ohrožením životů. Před dvaceti lety by takové kroky byly nepředstavitelné. Dnes jde o promyšlenou politiku, příklad naší iniciativy „Rights Up Front“ v praxi, tedy poučení ze Rwandy uvedené v život. Zmíněné situace jsou sice stále křehké, ale směřování je jasné: více a nikoliv méně ochrany.

Neúspěchy a selhání

Přesto se nadále setkáváme s neúspěchy. Ukončení občanské války na Srí Lance v roce 2009 vyústilo v desítky tisíc obětí na životech a systémové selhání OSN. Více než tři roky se mezinárodní společenství nebylo schopné shodnout na postoji k situaci v Sýrii. Země dostávala jen zlomek potřebné humanitární pomoci, avšak zbraně byly dodávány oběma stranám v mylném přesvědčení, že situaci lze vyřešit s jejich pomocí.

Svět musí tyto morální mezery překonat. Mezi členskými státy může docházet k rivalitě kvůli národním zájmům, mohou postrádat ochotu přijmout nové finanční či vojenské závazky. Může je odrazovat složitost problémů a s nimi spojená rizika, mohou mít obavy, že diskuse o bezprostředně hrozící krizi v jiných zemích by mohla obrátit pozornost na jejich vlastní situaci. Avšak důsledky této lhostejnosti a nerozhodnosti jsou zřejmé: prolévání krve nevinných, destrukce společností, a opakovaná prohlášení politických lídrů „už nikdy“, která jsou projevem neustálých selhání.

Středoafrická republika nutně potřebuje pomoc

Celých uplynulých deset let se Středoafrická republika usilovně snažila upozornit svět na závažnost své situace. V loňském roce se stát zhroutil, zavládlo bezpráví a hrůzné vraždění. V zemi zavládl strach a lidé se dali na útěk. Náboženská identita je zneužívána v boji za politické cíle a dlouholetá tradice mírového soužití křesťanů s muslimy je ohrožena.

Vyzývám mezinárodní společenství k poskytnutí vojenské podpory, která je nezbytná k záchraně životů, pomůže dostat policisty zpátky do ulic a umožní návrat lidí do jejich domovů. Africká unie spolu s Francií již vyslaly vojáky, snahy Evropské unie o nasazení společných jednotek jsou zatím neúspěšné. Neméně naléhavá je nutnost zahájit politický proces vedoucí k usmíření. Další šíření násilí může ohrozit širší region.

Dojde-li k tak hlubokému kolapsu země, může se problém zdát nepřekonatelným. Historie však dokazuje opak. Trvalá podpora mezinárodního společenství pomohla Sieře Leone i Timoru-Leste provést zásadní transformaci. Rwanda zaznamenala významný pokrok v rozvoji a také jiné země se zotavily z nepopsatelného násilí. Středoafrická republika se může vydat stejnou cestou. Budu nadále podporovat vládu při určování směru vývoje k dosažení stability a prosperity země tak, jak to její zdroje a tradice umožňují.

Ve Rwandě jsem navštívil památník genocidy a uctil oběti. Podobně jednám i v případě jiných tragédií, které postihly svět, od Osvětimi a Kambodži před desetiletími až po ty současné. Mezinárodní společenství nemůže projevovat znepokojení nad ohavnými zločiny a poté couvnout před závazkem a vůli poskytnout zdroje, které by jim mohly zamezit. Světoví lídři by se měli více snažit zabránit vyhnutelnému a čelit krutosti, která se odehrává před našimi zraky. Lidé kdekoliv ve světě by se měli vžít do situace všech zranitelných, od Sýrie po Středoafrickou republiku, a klást si otázku, co dalšího by ještě mohli udělat pro vytvoření světa, v němž důstojnost a lidská práva jsou přiznávána všem. Ukažme lidem, kteří čelí strašlivým hrozbám, že nejsou sami a opuštění. Že záchrana, kterou potřebují, je na cestě.

 

Share on Facebook0Tweet about this on TwitterGoogle+0